<![CDATA[
|
Nastrahy Lisabonu
Lisbon, Portugal |
Lisbon, Portugal
Na ceste k delte reky Tejo zastavujeme v mensim primorskem mestecku Sesimbra. Zdejsi plaze jsou udajne jedny z nejhezcich v Portugalsku a velmi oblibene prave mezi Lisabonany. Blizime se k mestecku a husty provoz potvrzuje, ze se jedna popularni letovisko. Nekolikrat obkrouzime centrum, nez najdeme misto na parkovani. No, najdeme…podle hesla udelej si sam, parkujeme ve druhe rade na vzdalenejsim parkovisti. Strmou ulickou jsou videt piscite plaze a more je tu prekvapive klidne. Prichazime na plaz a neverime svym ocim. Deka vedle deky, slunecnik na slunecniku. Tolik lidi jsme doposud nevideli na vsech plazich dohromady. Je tu snad cely Lisabon. Teplota se pohybuje kolem 29°C a more je prijemne studene, do 20°C, coz mistnim nebrani ve vodnich radovankach. Kdyz slunce dosahne sveho maxima, vyrazime na obed. Pohosteni nabizi nepreberna radka mistnich podniku, vsude je ovsem plno k prasknuti. Toho obzvlaste litujeme, kdyz mijime podnik s kraby. Lide tu dokonce stoji frontu na stul.
Sedame v podniku u Tonyho, ktery nevypada nijak zvlast lakave. Kdyz vybirame z listku, cisnik nas zveda k vitrine s rybami a doporucuje jednu cervenou velkoocku, ze ji pripravi na grilu. Rybari a kuchari prominou, jmeno ryby jsem sotva postrehl a temer ihned zapomnel. Prinasi ji hotovou, celou, pekne rozlozenou boky na taliri. Janca malem pada do mdlob: „To prece nemuzeme snist..!“ Vychutnava si svou tretinu a ja dojidam zbytek. Nezbylo opravdu nic. Asi uz privykame na mistni porce.
Pokracujeme v ceste a vita nas hlavni mesto Portugalska, mesto slavnych moreplavcu, melancholickeho az smutneho Fada a sedmi pahorku. U hostelu, kam trefime s pomoci navigace hned na poprve, parkujeme kratce po pate hodine. Lisabon oplyva bohatou historii, mnozstvim kulturnich pamatek a zajimavosti, a proto se rozhodujeme nastoupit jednu z okruznich jizd, ktere nabizi mistni agentury. Po sieste se vydavame do centra a patrame po stanku, ktery je jiz zavreny. Bereme za vdek navstevou lisabonskeho ulicniho vytahu vedouciho k vyhlidce na zapadni cast mesta. Nacasovani je presne, pruvodci hlasi: „Pristi odjezd je posledni.“ Cestu zpet volime jiz pesky, abychom si prohledli centrum mesta a prilehleho okoli. Nevericne kroutime hlavami nad ulicemi plnymi volne se povalujicich odpadku a nelibe vonicich verejnych zachodku.
Jdeme volnym tempem po siroke pesi promenade obklopene obchody, kdyz v tom nas zastavi typek a nabizi ‚tycinku cokolady‘, kterou trima v ruce, se slovy : “Good price!” S diky odmitam a pokracujeme dal. Janca znatelne zrychluje krok, ze se ji sotva drzim. Hasisak to jeste jednou dvakrat zkusi, a pak odpada. Janina je z tohoto zazitku evidentne nesva, zrala na sklenicku vina. Zkracujeme prohlidku Placa do Comercio na nezbytne minimum a usedame v italske restauraci. U pizzy, která je prekvapive dobra, se pozastavujeme nad zvlastni atmosferou Lisabonu. Nas prvni dojem je rozpacity. Moc to tu nevoni, v ulicich je i na pomery jiznich statu velky neporadek, mnozstvi pristehovalcu a podivnych individui, kteri vtirave nabizeji turistum bezcenne tretky, v horsim pripade zdanlive zevluji kolem. Pri ceste domu zjistujeme, ze zde prave skoncila velka slavnost, zrejme na pocest sardinek, cimz se snazime omluvit neuklizenost ulic. Nakonec se stejne neubranime, abychom nepridali do kroku.
Rano patri opet snidani v mistnim baru, tzv. Pastelerii, ktera je hned za rohem. Vychutnavame sladkosti mistnich cukraru a nevynechame ani pasteis de nata, bilou kavu, ktera je zde stejne popularni jako u spanelskych sousedu a cerstvy pomerancovy dzus, jehoz sladke a plne chuti se lze jen tezko nabazit.
Z nabidky okruznich jizd nakonec vybirame jizdu tramvaji historickym centrem. Historicka linka ma dle jizdniho radu jezdit kazdych 20 minut. Po pulhodine cekani nam dochazi, ze portugalskych 20 minut znamena dve tramvaje za sebou, dalsi po 10 minutach a pak dlouho nic. Zastavka se plni nedockavymi turisty, kteri netrpelive preslapuji na miste a vyhlizeji tramvaj. Schyluje se k boji o mista. Tramvaj prijizdi, nasedame mezi prvnimi. Brzy poznavame hned nekolik pricin nepravidelne dopravy. Na zastavkach se potkava nekolik tramvaji najednou, cehoz ridici vyuzivaji k pauze na cigaretu a nevazanemu potlachu. Navic trolejove vedeni je dvojiho druhu a vyzaduje rucni prehozeni sberacu elektricke energie. Kuriozitou je take absence tramvajovych semaforu.
Tramvaj jako takova je jiz od pohledu historickym kouskem s ovladanim pomoci pak a vetranim stazenymi drevenymi okny. Prekvapive tito veterani slouzi i na vetsine beznych linek. Jezdi po uzkorozchodnych kolejich, vybaveny podobne uzkym rozchodem naprav, coz jim umoznuje prekonavat ostre zatacky stejne jako prudke najezdy do kopcu. Behem jizdy dostavame ochutnavat neco dejin Lisabonu a historie fada.
Jizdu tramvaji, ktera vede pres lisabonske pahorky, a pripomina tak horskou drahu pri nesrovnatelne mensi rychlosti, ukoncujeme predcasne u kostela a parku Estrela. V parku nachazime mohutne koruny fikusu s objemnymi koreny ktere nabizeji prijemne utocicte pred spalujicim sluncem. Pri shlednuti nadhernych kompozic musi botanikovo srdce zaplesat. Lituji, ze se me povedomi o flore omezilo na 50 druhu roslin a bylin z nasich luhu a haju pri loveni bobrika kvetin.
Nyní jiz busem jedeme do Belemu, relativne nove ctvrti se zajimovstmi jako je pamatnik moreplavcu, Torro de Belem a monstrozni klaster, který dnes ukryva knihovnu mořeplavectví. Je tu prekvapive cisto a prijemnou prochazkou dojeme az ke zminene torro de Belem na male obcerstveni. Počasí nas trochu zaskočilo, teplota se splha vysoka na 35°C. Jeden z duvodu k sieste, po které se vydavame na hrad. Snad poslední nenavštívenou památku ve meste. Volime kratsi cestu vedlejšími uličkami a Janca opet razne pridava do kroku. Pro mne jiz znamy signal, ze něco není v poradku. Prvni dojem si tak Lisabon napravil jen castecne, alespon u nas.
]]>
Sauvina Blond 