Vrchol sopky, udoli jeptisek a svlekajici se strom

<![CDATA[

Santana, Portugal

Je sedm hodin rano a budik se vehementne dozaduje pozornosti. Autobus do Santany odjizdi v osm deset, se snidani mame tedy napilno. Mesto kratce po rozedneni zije prekvapive cilym ruchem. Centrum je plne lidi, aut a hlavne autobusu. Ty tvori v ulicich casto dlouhe kolony a je videt, ze jsou oblibenym dopravnim prostredkem, temer az kulturnim prvkem Madeiranu. Autobusovych stanovist i provozovatelu je nekolik, tezko se lze vyznat. Vybaveni plankem z infocentra nalezame zastavku bez problemu na poprve. Dnes nejedeme podel pobrezi, ale cesta vede vnitrozemim horskymi sedly a prusmyky. Ridic mistrne krouzi do zatacek, autobus poskakuje nad vysokymi strzemi a vytrvale stoupa az do 1.400 metru.

Soferske umeni zdejsich autobusaku je povestne, casto si pripadame jako pri zavodech do vrchu. Obcas mam pocit, ze Alonso se ucil jezdit prave tady. Mezi jinde malo vidane dovednosti patri i stinitko ala „rucni ksilt“. Brzy poznavame, ze ridic ma na Madeire vysadni postaveni. Krome dopravni obsluhy obydlenych oblasti zajistuje i dalsi servis obcanum. Na jedne zastavce vyklada dve tasky s pecivem, na dalsi predava noviny. Je novinovym kuryrem i pekarem v jednom. Zaujate pozorujeme i debatu, kterou vede s dalsimi cestujicimi. Nejdrive pouze na prednich sedadlech, brzy se vsak pripojuji dalsi. Tema lze tezko odhadnout, madeirsky dialekt se mi nepodarilo do konce pobytu osvojit. Prijde nam to vsak jako psychologicka poradna. Navic dokaze projevit i socialni citeni, kdyz na jednu babicku, ktera si zapomnela rezijni jizdenku, necha pred jeji zahradkou cekat cely autobus, aby si pro ni mohla dojit.

Autobus stavi v Santane a my prestupujeme na taxi, ktere nas doveze na parkoviste u nastupu na Pico Ruivo, nejvyssi horu Madeiry. Je zatazeno a mrholi. Na cestu se vydavame sami, nikde nikdo. Splhame po uboci sopky a asi po pul hodine predbehneme skupinu nemeckych duchodcu. Za necelou hodinu jsme na vrcholu. Vitaji nas vyhledy jake svet nevidel, bohuzel ani my. Je oblacno a viditelnost sotva na 30 metru. Pico Ruivo je vyhaslou sopkou a jednim ze tri nejvyssich vrcholu Madeiry. Vede pres ne udajne nejhezci trek Madeiry. To byl take nas puvodni plan. Cesta je vsak z duvodu sesuvu kameni jiz tri tydny uzavrena. Obracime tedy na zapad po hrebeni smerem na Encumeadu. Prochazime lesem zakrslych drevin a vzrostlych preslicek, ktere dosahuji vysky dospeleho muze. Vetsina stromu jsou jen hole ohorele kmeny tvorici nekdy az strasidelne tunely. Postupne klesame a vyhlizime vhodne misto na svacinu, az prijdeme do sedla s malym vrcholkem. Idealni utociste pro hladovce jako my. Vrcholkem je primo Curral das Freiras tycici se nad udolim jeptisek, do ktereho se nam otevira nadherny vyhled. Cele udoli je posazeno v kotline, takze oblacnost na nej pres vysoke stity nedosahne. Skrz nej vidime dokonce ocean. Pri pohledu na druhou stranu dohledneme na druhe, severni pobrezi ostrova. I pres honici se mraky je to jedinecny zazitek.

Najit odbocku do udoli jeptisek neni nijak tezke. Signalizuje ji nekolik dosud ohorelych tabuli. Napisy na nich jsou vyvedeny v drevenem uhli a vypaleny snad Hefaistem samym. Cesta se prudce svazuje, preslicky a kosodreviny stridaji eukalyptove haje. Jsou to zvlastni stromy, vysoke a majestatne a svlekaji kuru jako hadi kuzi. Cary lyka z nich visi jako lijany, vsude pod nimi se valeji dlouhe pruhy nepotrebne kury. Mlade hajky jsou navic provoneny silicemi eukalyptu a pastvou pro nase prudusky.

Les se pred nami otevira a ukazuje na vesnicku Curral das Freiras, kde nachazime i zastavku busu. Bar je opet jen nekolik kroku, a tak uzavirame dnesni etapu jak jinak nez sklenkou madeiry. Bus jede vcas, vykrouzi zatacku a vyrazi smer Funchal. Jeste posledni zastavka v udoli, kde pristupuji nasi stari znami Norove. Kdyz nas uvidi, roztaji usmevy i jinak chladnym severanum. Ve Funchalu se loucime se slovy: „Nashle zitra.“

]]>