<![CDATA[
|
Stesti stoparu
Baia d’Abra, Portugal |
Baia d’Abra, Portugal
Zvoni budik, je 7.25 a vydrzi otravovat az do tri ctvrte, nez nas dostane z postele. V rychlem sledu se stridame v koupelne. Je cas vyrazit z Jardimu na autobus. Podle vseho jede jen jeden. V 8.15 dokluseme na zastavku a spokojene oddychujeme. Ranni cekani si kratime snidani z mistnich bananovniku roustoucich primo za pristreskem autobusove zastavky. Autobus mel v zrovna dobe naseho prichodu vyjizdet z asi 2 km vzdalene vesnice, proste dokonalost mistnich jizdnich radu neni rozhodne neprekonatelna. Zastavka v Jardimu v nem totiz uvedena neni. Cekame dal a vyhlizime nas vytouzeny spoj. Mezitim se puvodne plne parkoviste na protilehle strane pomalu vyprazdnuje. Mistni odjizdeji do prace, zatimco my je vahave pozorujeme. Minutu co minutu nas prepada pocit, ze vyhlizime marne. V devet hodin to nakonec vzdavame, tohle zpozdeni by vzdaly i ceske drahy, a hledame idealni misto na stopovani. Nekolik aut tu projelo, zatimco jsme marnili cas na zastavce, tak snad nas nekdo vezme. Projizdejici ridici se mile usmivaji, ale nikdo nestavuje. Scenar se nekolikrat opakuje: vymena usmevu, my na ridice, ridic na nas a marny pohled pres rameno za autem mizejicim za zatackou. Nevzdavame to. Po vice nez pul hodine konecne zastavuje vinove cervena laguna kombi. Cernovlaska stredniho veku se nad nami smilovala, vedela, ze na autobus bychom cekali marne. Navic nas vezme az do Funchalu, proste parada! Sylvia, jak se hned predstavi, umi obstojne anglicky, tak se cestou dozvidame hned nekolik jejich zivotnich pribehu. Treba to, ze pochazi z Jardimu, ale prestehovala se s manzelem do nedaleke Calhety, ma to bliz do prace a dcera do skoly. Jardim je sice relativne nedaleko, ale dostupny jenom autem. Tohle ji docela verim! Jeji mladsi sestra zije pry s Cechem, pokracuje ve vypraveni dalsich historek. Seznamili se na Erasmu v Lisabonu… Snad i proto se s nami louci tak srdecne, jako bychom se znali leta. Vdecne ji mavame na cestu a samotne nas tesi, ze salva historek utichla. Kratce pred desatou usedame ve funchalskem baru na kolac, ranni kavu a caj. Dokonce se mi dari objednat portugalsky, aniz by se na me vrchni opovrzlive dival, proc prznim jeho rodnou rec. Po rychle snidani mirime netrpelive do hotelu a v myslich se nam honi myslenky, jak nase batohy dopadly v uschove pod pradelnim stolem. Odpoledne vyrazime na poloostrov, tak je bude treba trochu odlehcit a doplnit zasoby. Setkani je to radostne, alespon pro nas! Zanedlouho vyrazime na znamou zastavku busu cislo 113, ktery nas doveze do Baia d’Abra, posledni vesnici na poloostrove na vychode Madeiry. Vita nas dlouha rada aut a autobusu zaparkovanych na krajich prijezdove cesty. Zjevne nas tentokrat neceka romanticka idylka, naopak. Zpocatku to chce dlouhy krok a ostrejsi lokty pri prodirani se mezi unavenymi mestskymi turisty. Po par krocich odhalujeme, ze se opravdu jedna o velmi suche misto. Poloostrov je holy, tvori jej temer mesicni krajina, kde neroste nic, jen uprostred se tkvi palmova oaza a nedaleko ni, temer na utesu, vynika ornitologicka pozorovatelna. Celou prohlidku nas provazeji schody tvarovane ze stavebnin dostupnych v okoli. Cesta vede ubocim pres sedla do mirne kotlinky, ze ktere prudce stoupa az k nejvyssi vyhlidce. Tam cestu prehrazuje nad prulivem tycici se utes: Punta do Furado – nejvychodnejsi bod ostrova dostupny suchou nohou. Za silneho vetru se skrabeme po uzke hrebenove stezce za horizont na severni uboci, a pak muzeme pozorovat kostelik na sousednim ostrove, ktery symbolicky zakoncuje tento nehostinny pas pevniny. Na zpatecni ceste obdivujeme lavove prameny tlacici se horou vzhuru. Poloostrov neprekvapil ani nezklamal. Potvrdil svuj sopecny puvod, odhalil cedicova pole a zaroven stare sirne laguny. Parkoviste je nyni jiz poloprazdne, opusteny autobus ceka na sve pasazery zatimco jeho koci se kocha vyhledy z nedaleke vyvyseniny. Prestupujeme v Machico a ve Funchalu si dopravame kratkou siestu, po ktere vyrazime na obhlidku nocniho zivota ve meste. Uz rano jsme objevili barovou ulicku, ted vecer v ni hraje dokonce hudba. Zastavujeme u pitoreskniho baru, hned nas oslovuje muz (evidentne mistni) a nepochopitelne se nas pta, jestli mame mapu. Po chvili uz vime, ze ma vlastni obchod pres ulici s turistickými cetkami. Toho jsme meli asi potkat drive. Srdecne nas vyzve k ochutnani specialit mistniho baru. Menu neni nijak rozsahle, polozek do poctu prstu jedne ruky. Bar pripomina spise mistni rychle obcerstveni. Vybirame hamburger s grilovanym lososem a tunakovy salat. Prestoze turiste sem asi zabloudi malokdy, je tu dost zivo. Krome baru plneho lidi prizivuje atmosferu dosti vyrazne hudba, kterou „nas kamarad s mapou“ pousti z prostejsi ulice pro poteseni celeho bloku.
]]>
Sauvina Blond 