23. listopadu, 2013
Funchal, Portugalsko
Paní domácí je ochotna zařídit vše, po čem může běžný turista na Madeiře zatoužit. Se svým sešitem pro plánování obsazenosti penzionu, který velmi připomíná diagram řazení vlaků Wilsonova nádraží v Praze, je až překvapivě flexibilní. Večer jsme u ni poptali výlet za delfíny, a ještě týž večer nám hlásí, ze loď nám odráží zítra v 10.30 od přístavní mola.
Před desátou vyrážíme do přístaviště. Sportovní katamarán se postupně plní cestujícími a jakmile je paluba střídmě zaplněna vyrážíme na moře. Na první úlovek nemusíme čekat dlouho. Nedaleko přístavu potkáváme vojenskou ponorku, dokonce s posádkou na horní palubě. Vojáci nám ochotně pózují a zdraví nás na dálku. Tohle nebylo v ceně, snad nás za to kapitán nebude chtít zkasírovat. Pokračujeme dál na moře, plujeme podélně vzdálených útesů. Katamarán je po stranách obsypán lačnými pozorovateli, nikde však není ani mřenka, natož vodní savec. Pomalu otáčíme k návratu. Výlet za delfíny je bez garance delfínů, údajně se s 90% šancí objeví, hlásá leták na lodní atrakci. Těch 10% se nikdy nezdálo by reálnějších. Jakmile otočíme příď lodi směrem k přístavu, začnou se po pár minutách nad hladinou mrskat a skákat delfíni. V hejnech. Foťáky cvakají zběsile. Každý se snaží chytit nejlepší záběr, alespoň solidní fotka se podaří jen zřídka. Krátce poté se k představení delfínů přidávají dvě kulohlavé velryby. Krása, jen tak je pozorovat. Černí kulohlavci nás provázejí až k přístavu.
Před odjezdem vyrážíme na nákup pro pár suvenýrů, především místních plodin. Na palubu si bereme i velkou čerstvých kytici strelícií za necelých deset euro. Jen si nejsem jist, zda ji dostaneme do letadla.
S Madeirou se loučíme ve velmi brzkém ránu, kdy Madeiřané i dočasní obyvatele ostrova ještě spí. Odbavení proběhne bez problémů, nápad odvézt si jako suvenýr místní květy měla asi polovina pasažérů. Odlétáme a pilot stáčí letadlo na konci ranveje prudce vpravo, pomyslně kopíruje oblouk na pravé křídlo při přistání.
Sauvina Blond 