Osm stupnu od rovniku

Osm stupnu od rovniku
Ton Sai Beach, Thailand

Ton Sai Beach, Thailand


Po vyletu na ostrovech se presouvame z resortu na misto, kam prumerny turista nezamiri. Ton Sai beach je jednou z trojice plazi dostupnych pouze lodi, nevede sem zadna suchozemska cesta. Zaroven poskytuje azyl vsem moznym skalolezcum, boulderistum a skokanum do vody. Ti zadny luxus nepotrebuji. Tomu odpovida i zazemi: Chatky i bary ve velmi jednoduchem az prostem stylu, sedi se na zemi, pripadne na molitanovych podlozkach; spi se na matraci pod moskytierami uprostred vlhkeho pralesa. Byt je obdobi destu jiz za nami, prales skrapi ranni i odpoledni dest. Elektricky proud zde pousti pouze od sesti vecer do jedne hodiny rano.
My patrime k jednem z mala vyjimek, ktere neholduji lezeni ani skakani, a tak se den nasledujici po prijezdu vydavame objet okolni skalnate pobrezi na kanoi. Zkusime nahlednout a pripadne prozkoumat jeskyne, ktere ve skalach vyhlodalo more. Pujcovnu hned napodruhe vybereme, v cene je i jeden snorchl a druhy za babku. Morsky kajak se lehce houpe a celkem bez problemu si poradi i s vetsi vlnou. Behem par hodin objedeme ostrovni skaliska i pobrezni utesy a zakotvime na obed na Phra Nang beach, kterou jsme navstivili uz vcera. Stanky s obcerstvenim nahrazuji drevene lode s dlouhou hrideli lodniho sroubu. Parkuje jich tu nekolik, vyber jako v restauraci, navic za vyborne ceny. Vari posadka, funkce jsou peclive rozdeleny. Hlavni a pomocna kucharka, cisnice, pokladni, zbytek personalu se stara o technickou udrzbu (o plnynove bomby na vareni a vylevani vody z lodi).
Jeste nez vyrazime na veceri, najdeme v nasem pribytku noveho clena domacnosti. Objevil jsem totiz na zachode svaba. Pojmenovali jsme ho Elke po majitelce zdejsiho kempu. Ani uz nevime proc, asi proto ze je nam stejne sympaticka. Patecni vecer si uzivame v baru s michanym drinkem a Holandany ze sousedni chatky. Spat jdeme kratce pred zavirackou. To by jeden nerekl, jak to lenoseni a vedro unavuje.
Dnes nas ceka posledni den a trochu narocnejsi prejezd na letiste. Nejprve lodickou do Krabi, tam mame jiz domluvene sberne taxi na letiste, a pak prelet do Bankoku, odkud zamirime do Prahy. Predtim vsak mame jeste cele odpoledne volne, tak po evropske snidani vyrazime prozkoumat cestu na sousedni cast poloostrova Railay beach. Jde to udajne i suchou nohou, tak prolezame pralesem pres ostry utes a po par minutach jsme na plazi. Drzime se ve stinu, je pomerne horko a do vody se nam ani jednomu nechce. Poloostrov je zde uzky a lze se lehce dostat na vychodni stranu. Odliv je na teto strane mnohem vyraznejsi a odhaluje skalnate pobrezi, ktere nelze srovnat se zapadni plazi s jemnym piskem. Vracime se do kempu pro batohy. Slunce neuveritelne pali a prijde mi hrozne dusno, bio zatez asi stosedesatpet. Chvili odpocivame v kempu pekne pod strechou, nez nasadime batohy a vydame se na lod. Odchod se snazim kazdych deset minut oddalovat, unava ovsem moc neopadava. Pokousi se o me mdloby a Janca mne spolecne s par thajskymi chlapiky z kempu uspesne krisi. Pomohl mokry rucnik i vetrak, kvuli nemuz museli pustit elektrinu dnes nezvykle brzy. Zaludek se mi parkrat obrati, coz ovsem prinasi neskutecnou ulevu. Kratce potom vyrazime na lod, je nejvyssi cas.
Na lod, nebo spise na jeji posadku, cekame skoro hodinu, ale nakonec vyplouvame jeste v terminu a taxi stihame bez problemu. Celou cestu se snazim udrzet zaludek pod kontrolou, ale moc to nejde. Louceni s Thajskem je tedy ponekud krecovite, ale intenzita daviciho reflexu se postupne snizuje a intervaly prodluzuji. Objednany plastikovy pytlik z letu do Bankoku dovezeme nakonec netknuty az do Prahy. S Emirates se pry leta hlavne proto, ze si tam muzete objednat cokoli vas napadne, zvlaste k piti, dokonce nekolikrat. Docela jsem si oblibil jejich cerny caj a letuska moc nechapala, proc bych misto snidane mel chtit jenom housku.

Krabi zatoka

Krabi zatoka
Krabi, Thailand

Krabi, Thailand


Bydlime daleko od centra mesta a asi deset minut pesky od plaze Noppharat v pomerne malem resortu s bungalovy. Vecer po prijezdu jdeme zmapovat teren, vsude je celkem klid, tak si v mistnim restaurant baru u plaze vybereme rybu na gril. Chutna vyborne a my jsme zvedavi na plaz a okoli za slunecniho svetla.
Dnesek si chceme uzit nic nedelanim na plazi. Snidani si neseme primo na plaz, vcera jsme nakoupili pecivo a typek z bistra nam pohotove pripravi i caj stylove do kelimku ‚true love‘. Plaz tady na koupani neni nic moc, tak si jdeme jinam najit mistecko pro dnesni lenoseni a koupani. Odliv odhaluje tisice krabich der v pisku, a jak se k nim blizime, zvedaji se hejna malickatych krabu a skaci zpet do svych ukrytu. Hledame vhodne misto pro vstup do more. Dojdeme az na konec plaze s malym poloostruvkem a skalou poskytujici maly stin, kde zakotvime. Slunce dost pali, tak se jdeme rovnou vykoupat a snad i trochu ochladit. Skala zde cni az do more, a kdyz se u ni zastavime, zacina se hybat. Krabi jsou o poznani vetsi, asi jako pest, a skala je jimi primo poseta.
Bez ohledu na UV faktor opalovaciho kremu se hned prvni den prismahneme, a to i pres to, ze z plaze mizime pred spalujicim slunickem pryc uz pred druhou hodinou. Ruda zada lecime po zbytek pobytu. Na obed se zastavime u chlapika, co nam varil ranni caj. Davam si Tom Yam Kung, mistni ostrou zeleninovou polevku s krevetami, je opravdu vynikajici. Janca si smazenou ryzi s kuretem take pochvaluje. Vecer se nam jeste podari zajistit na zitra jednodenni vylet klasickou drevenou lodi na nedaleke ostrovy, kde muzeme snorchlovat.
Rano nas vyzvedne nakladacek primo v resortu. Casova orientace mezi pul devatou a devatou opet nevysla, nastesti jsme nemuseli byt nervozni moc dlouho. Svoz nas doveze az do nasi zname zatoky, odkud vyplouva vetsina lodi. Jsou tu davy turistu, ktere sem privazeji nakladacky. Prirazuji nam pruvodkyni a ta nas jiz vede k lodi, a po chvili uz smerujeme k prvnimu ostrovu. Vetsina ostrovu jsou i narodni parky a tudiz se zde vybira vstupne, pro nas je nastesti jiz v cene zajezdu. Jsou tu opravdu nadherne, ciste, bile plaze a pod hladinou cily zivot. Trochu lituju, ze nemuzu fotit pod vodou. Spousta druhu ryb, krabu a koralu by za to stala!
Posledni zastavkou je udajne jedna z nejhezcich plazi na svete Phra Nang beach. Je zakoncena vysokou skalou s dlouhymi krapniky a velkymi jeskynemi. Ve dvou z nich jsou vytvoreny oltare pro bohy plodnosti, zalozeli je udajne puvodni namornici a rybari, kteri sem dosud prinaseji symboly plodnosti, aby ta jejich byla zachovana.

Kratka

Kratka
Bangkok, Thailand

Bangkok, Thailand


Rano vyrazime na mopedu na trziste, o ktere jsme predchozi den prisli. Z ulice vypada par kvetinovych stanku skoro opustene. Je pred desatou rano a vse se teprve probouzi k zivotu. Stankari peclive vystavuji sve zbozi pred hlavni naporem kupcu. Prochazime kolem stanku dal a teprve ted vidime cely rozmer trznice. Jsou to dve obrovske haly ohranicene tremi ulicemi. Stanky a kramky jsou uplne vsude. Moc toho ovsem nekoupime, jen svacinku na dlouhou cestu vlakem do Bankoku. Pred odjezdem stihneme jeste Phad Thai v nasem oblibenem bistru na rohu a dopravame si masaz nohou. Z te jsme naprosto nadseni a prekvapeni, ze jeji soucasti je i zakladni thajska masaz zad a sije. Pak uz nasedame na nocni vlak do Bankoku, kam dorazime dalsi den rano.
Bankok je posledni moznosti na nakupy, ktere jsme poradne nestihli. Letadlo na jih do Krabi nam leti az v sest, tak casu mame dost. Mirime do nejvetsiho a zrejme nejvyhlasenejsiho obchodniho domu MBK. Cestou z metra nas zastavuje decentne oblecena Thajka. Je pondeli a pry maji v MBK otevreno az od pul jedne. Kousek dal je pry obchod se suvenyry a thajskymi vyrobky. Muzeme se podivat tam, maji otevreno. Nez stacime lecku prohlednout, uz sedime v tuktuku. Janca nemuze uverit, ze by ona hodna pani mohla byt dohazovacka a ze by v MBK mohli mit otevreno. O obojim se v zapeti presvedcime. Pani najdeme na stejnem miste, odkud jsme pred chvili vyrazili a v MBK maji v pul dvanacte otevreno, byt nektere stanky zbozi zrovna vystavuji. Cely obchodak ma asi sedm neskutecne dlouhych pater a koupit se tu da snad vsechno. Napodobeniny znackoveho zbozi, hlavne textilu i prave zbozi, elektronika, nabytek, kozene zbozi, boty a tak dal a tak dal. Proste mega mega obchodak. Presto vsechno nekoupime ani znackove dziny ani novy kompjutr. Doba se zrejme zmenila a vypada to, ze cenovky se v poslednich letech nekolikrat premalovavaly a zdanlive vyhodne mohou pusobit na turisty z podstatne drazsich zemi, nez je ta nase.
Nasedame na Sky train, jedeme vyzvednout batohy na nadrazi, a pak uz jen hodinku jizdy na letiste. Planovany odjezd je ovsem opozden a nikdo nevi, kdy vlak prijede. Nervozne preslapujeme a propocitavame dalsi varianty, jak se na letiste dostat. Vlak stale nikde, nervozni jsme asi jen my, mistni jsou v klidu. Ani po dvaceti minutach se vlak neukazal, tak se zvedame. Listek na Sky train jeste plati, zbytek dojedeme taxikem. Jeste na nadrazi se k nam prida mlady italsky par, tak se o naklady na taxi muzeme podelit. Bylo to o nervy, ale odbaveni stihame nakonec s patnacti minutovou rezervou diky taxikari, ktery jel s otevrenym kufrem plnym nasich batohu po dalnici asi stopadesat.

Motorkova

15. listopadu, 2014

Chiang Mai, Thajsko


Dnes chceme vyrazit na maly vylet do narodniho parku Doi Suthep. Zaroven se chceme osamostatnit a dat vale vsem taxikum, tuktukum a podobnym vykukum. Nejprve vsak potrebujeme najit nocleh na posledni noc v Chiang Mai. Vyhledli jsme si levny hostel, je vsak plny. Ve stejne ulici nas laka starsi par na prohlidku pokoje. Stary dum z tykoveho dreva, pokoj s drevenou podlahou na niz lezi dvojmatrace, koupelna se studenou vodou a vetrak. Jinak nic, zadne wi-fi. Bereme, bude to prijemna zmena vyzkouset tradicni zpusob bydleni. Navic za bezkonkurencni cenu.
Naproti pres ulici je pujcovna motorek a starsi pani, s asi tremi zuby na patre, nas uz ceka. Starostlive se pta, jestli jsem moped uz nekdy ridil a ukazuje na moji jizvu z cykloetapy v Srbsku. Pujcujeme Hondu 125 ccm Click a vyrazime do dopravni dzungle. Po ceste stavime u krejciho a vyzvedavame kosili, pak uz mirime primo k hore Doi Suthep. Honda prekvapive svizne projizdi strme serpentyny, az dojedeme k chramu Wat Phra That. Nechal jej postavit kral Ku Na na miste, ktere vyznacil bily slon. Ten vynesl posvatnou relikvii pod vrchol hory, trikrat zatroubil a posel. Ma tu dokonce i sochu.
Je tu dost lidi a velky ruch. Po navsteve chramu zajdeme na obed do bistra, a pak pokracujeme ve stoupani do kralovskeho zimniho palace a meditujeme v jeho zahradach. Na zpatecni ceste zastavime jeste kratce u vodopadu, kde vybiraji nebuddhisticky vysoke vstupne. 220 Bathu jsme neplatili ani za chram a palac dohromady!
Z vyletu jsme nadseni, motorku si nechame jeste na zitrejsi dopoledne. Vecer se jdeme projit za mestske hradby, kde by se mel konat trh. Misto nej vsak narazime na mistni „stodolni“ ulici. Vsude spousta mladych lidi a hudebnich baru. Kapely se stridaji a jsou to vsechno zrejme studenti. Nemůžeme odolat a sedáme si, objednáváme drink a užíváme si skvělou atmosféru v doprovodu místních lidí. Najednou jsme tu jako cizinci sami, daleko od hlavního proudu turistů.

Ladyboy elefant a zarikavaci slonu

Ladyboy elefant a zarikavaci slonu
Chiang Mai, Thailand

Chiang Mai, Thailand


Nez rano vyrazime do thajske buse, potrebujeme si overit par veci. Jednak v kolik je vlastne odjezd, pak co s sebou do dzungle a jestli se povedlo recepcni zaridit nam jizdenky na vlak do Bankoku, odkud nakonec poletime na jih do Krabi. Pruvodce pro nas neprijel v pul devate ani v pul desate, jak znela puvodni a pak i nova informace, ale v devet. Jizdenky budou a s sebou staci kratasy.
Nasedame na korbu nakladaku, posbirame cestou dalsich pet stastlivcu a mirime z mesta. Sesla se zajimava skladba vyletniku, dve Francouzky, tri Holandani a my. Jsem zvedav, jak budou druzni. Po ceste jeste stavime na trhu a doplnujeme zasoby. Pruvodce nese pytlik s restovanymi cervy, udajne bource morusoveho, a nabizi je ucastnikum. Dela mu hroznou radost, kdyz nekdo odmitne. To jsem mu prece nemohl udelat.
Po dalsi hodine ridic zastavuje u silnice, kde je dost rusno. Povinna zastavka, projizdka na slonech. Bereme to s humorem jako malou cirkusovou vlozku. Slona lze behem projizdky krmit. Ten nas si o svuj banan vzdy rekne vyhozenim chobotu nad hlavu pricemz nas nekolikrat osprchuje jeho obsahem.Nakladak nas po dalsi pulhodine vyklopi na lesni ceste, dal jdeme po svych. Trek v busi se rovna odpoledni prochazce zacinajici u vodopadu, kde usedame na obed. Nas pruvodce dzungli zatim moc nemluvi, vynahradi to plne Francouzky, ktere melou bez prestavky celou cestu. Kolem ctvrte dorazime do vesnice kmene Karen. Vecere je v sest, a to se i stmiva, co tu budeme cely vecer delat?
Jdeme se s manzelkou alespon projit po vesnici. Tvori ji proste chatrce na murich nohach a prostor pod nimi slouzi misto chlivku pro domaci zvirata. Prasata, slepice, husy, psi… Jednu takovou nam Nu, nas pruvodce, predstavil jako nase utociste na dnesni noc. Zadne pokojiky, jen nekolik zaprasenych moskytier zavesenych nad matracemi. Musime uznat, ze veceri v techto polnich podminkach pripravil Nu vynikajici. Obcas vybehne z kuchyne s cerstvym ulovkem domorodcu, letajici veverkou a provokuje expedici. Ptam se, jak se pripravuje. ‚Na grilu, date si?‘, odveti. Pridava se ke mne jeste Janca, mlady Holandan a Nu vypada nadsene. Veverka chutna trochu jako kureci maso, jen pro tri je ji sotva na ochutnani.
Nu vyrazne pookreje a vypravi o kmeni Karen, ze ktereho sam pochazi. Ziji doposud samostatne z toho, co vypestuji a vychovaji. Funguje mezi nimi smenny obchod. Mesto ani civilizaci k beznemu zivotu nepotrebuji. Dodnes lovi mala lesni zvirata prakem. Nepatri mezi puvodni obyvatele Thajska, sem prisli na pozvani krale Ramy V. jako vyhlaseni cvicitele slonu pro bojove ucely. Dodnes jsou mistri ve vychove a ochocovani slonu. Nu se vraci do mladych let, kdy se cvicenim sam pomahal, a vypravi o slonech. Tak treba sloni samci trpi po petadvaceti letech urcitou depresi a chovaji se velice nepredvidatelne. Nepoznavaji sve okoli ani sve druhy nebo cvicitele. Toto se stalo osudnym i Nuovu stryci, jenz sloni kopanec neprezil. Oproti tomu slonice po porodu, pokud nema pristup k mladeti, je schopna spachat sebevrazdu. Totez plati o sluneti. Nicmene prave oddeleni slonice a mladete kratce po porodu na par dni je nutne, aby se slon dal vubec ochocit. Ve kmeni Karen resi tuto slamastyku saman, ktery pomoci zarikadel a ritualu pomaha kriticke obdobi preklenout. Kdosi ze skupiny se pta, jakto ze nekteri samci nemaji kly. To se povazuje za degenerativni priznak a tito nesamci, ladyboyove, nejsou pripusteni k dalsimu pareni.
Po veceri prichazi asi tricet zdejsich deti, ktere se prisly podelit o kulturu s cizinci a zazpivat neco z lidovych pisni. Berou to tu vazne, vsichni jsou svatecne obleceni (na zdejsi pomery). Po vystoupeni vetsina skupiny pomalu uleha pod moskytiery. Ja s mladym holadanem Williamem nasledujeme Nua do chatrce jedne z rodin. Prakticky obydlena je jedna mistnost, uprosted s ohnistem, zadny nabytek. Sedime na zemi u ohne, koluji kalisky domaciho ryzoveho vina, misto bramburek Nu podava talir restovanych zlatohlavku. Jen utrhnout krovky a sup do pusy! V rohu misnosti moskytiera, kde spi deti a ted uz i zena jednoho z muzu. Pretrasaji se ruzna temata: jak jsou u nas velky stromy, co tam u vas roste, kde mas manzelku, jaky nabozenstvi je spravny a proc ty muslimove tak silej, a jak je Thajskej kral skvelej, kdyz podporuje mensiny. Kdyz stahneme jednu lahev vina, otevira se dalsi. Spat jdeme kolem pulnoci.
Kohouti kokrhaji snad uz od ctyr, tak vstavani po sedme nam neprijde nejak brzy. Po opet povedene snidani schazime k vodopadu s jezirkem, cehoz vsichni vyuzijeme k ranni hygiene. Ve vsi totiz voda netekla. Pak uz jen klesame dal k rece u hlavni cesty. Dorazime na obed, a ceka nas zaverecna turisticka atrakce, sjizdeni reky na bambusovem voru. Necekame zadnou divocinu a nasedame na vor. Standardne se jezdi po trech, my jedeme ve ctyrech a na ponoru je to znat. Suchym zadkem asi nevyvazneme. Vor ridi vorar jednim bidlem a v perejich ma co delat, aby vyrovnal zvysenou vahu a setrvacnost. My mame zase vodu v kline. Nakonec to byla docela pekna zabava!

Ayutthaya a nocni expres do Chiang Mai

Ayutthaya a nocni expres do Chiang Mai
Ayutthaya, Thailand

Ayutthaya, Thailand


Pozor, cyklisti!

Dnes se rozloucime s pani Phu i jejimi thajskymi snidanemi. Podava se ryzova kase s masovymi kulickami, nad nimiz se koupe syrove vejce. Chut tomu vsemu dodava pouze strouhany zazvor. Je to poprve, co hlavni chod nechame na stole a zato zlikvidujeme vsechny ruzne ryzove pochutiny kolem. Louceni s pani Phu, jejim manzelem a Pukpukem. S Bankokem se neloucime definitivne. Cestu na nadrazi komplikuje silny provoz. Misto do taxiku tak nasedame na lod, opet nas zachranila reka. V china townu berem tuktuk a po chvili uz nasedame na vlak do Ayutthayi, byvaleho hlavniho mesta Thajska. Toto kdysi kralovske mesto je protkano chramy a jen tezko se lze vzdalit od chramu na sto metru. Spis by se dalo nazvat chramovym mestem. Snazim se predstavit si, jak to tu vypadalo ve staroveku a stredoveku. Dnes z puvodnich vystavnich palacu a chramu zbyly jen ruiny. U nadrazi si pujcujeme kola a krizujeme mestem. Skladame oba znovu ridicak, tentokrat pro jezdeni vlevo a navic na thajsky zpusob. Uz jste nekdy jeli na kole po triproudovce? Tady je to celkem bezne, ale je to dost o nervy, alespon ze zacatku. Dopravni znaceni se bez ohledu na druh znacky povazuje za doporucene. Staci mavnout a jet. Privykame si rychle, presto je jizda mestem velmi adrenalinovym zazitkem. Je vedro k padnuti. Parkujeme po posledni prohlidce chramu uz za tmy a pot z nas jen kape. Je sice uz tma, ale ochladilo se temer nezretelne. V mistni hospudce si k jidlu objednavame jeste sprchu. Genialni to cesovatelsky vydobytek! Vlak prijizdi se zpozdenim o hodinu a pul. V luzku to trochu trepe, jinak jsme dvanact hodin nocni jizdy prezili zcela bez problemu.

Vykutaleny profesor

Na nadrazi v Chang Mai nas vyzvedava chlapik s malym nakladakem. Korba je uz plna lidi, nase batohy tak jdou na strechu a my do kabiny. Ridic odbiha a za chvili vede dalsi dva a sazi je k nam do kabiny. Celou cestu se strasne smeje. Ubytujeme se a jdeme na pruzkum mesta. Bydlime hned v centru, vyrazime pesky do chramu, kde si kratce oddychneme a uspesne odhanime mistniho nahanece. Snazil se zapusobit nabidkou mistnich hedvabnych latek a vynikajicich krejcich. Vracime se pomalu zpet do centra a zkoumame, kam dal vyrazit. Zastavuje nas seriozni chlapik, udajne profesor mistni skoly. Samozrejme ho zajima, co mame v planu v Chiang Mai a po ni. Pusobi docela mile a vetou, ze vlastne nevime, se nenecha odbyt. Povida o meste, co kde videt a co navstivit. Mame pry hrozne stesti, dnes je posledni den slavnosti a maji vsude slevy. V mape mame od nej tolik krouzku, ze se nestacime divit. Skoncime s jeho pomoci v tuktuku smer krejcovstvi, kde si nakonec necham vzit miry na svou prvni kosili. Na dalsi zastavce v turisticke agenture si rezervujeme ubytovani a transfer z letiste v Krabi. Den zakoncime na masazi ve vyhlasene maserske skole. Nasli jsme ji asi po hodine hledani a pani domu vypada trochu vydesene, kdyz ma v devet vecer zajistovat masersky kurz. To si pomerne rychle vysvetlime a ona posila pro maserky. Cestou zpatky do hotelu se nam podari nastvat tuktukare, kteremu davam za cestu obyklou taxu 40 bathu misto 60, ktere po me chce. Nastvane odjizdi, aniz by si vzal jediny bath. Byl to divoky den a my si mysleli, ze budeme pohodove relaxovat. Zitra nas totiz ceka trek do dzungle.

Cinska smrst

Cinska smrst
Bangkok, Thailand

Bangkok, Thailand


Vstavame matozne do horkeho rana, jeste nam odezniva casovy posun. Pani Phu tentokrat pripravila na snidani ryzi s veprovym masem, na vrsku sviti chilli papricka. Chvilku vaham, jestli je to vhodna potravina ke snidani, ale uz vas mohu ujistit, ze se to obeslo bez nasledku na zazivani.
Potrebujeme dnes vyresit cestu na sever Thajska, do Chang Mai, tak jedeme koupit jizdenky na nadrazi a rovnou se planujeme porozhlednout v cinske ctvrti. Lod do centra se postupne plni pasazery a my zanedlouho vystupujeme, nikdo dalsi s nami. Tuktukare obchazime, chceme se projit a nemelo by to byt na nadrazi daleko. Prochazime dlouhou ulici, ktera se pomalu probouzi k zivotu. Po obou stranach ji lemuji kramky a sklady plne potravin a koreni, najdou se i pochoutky jako susene ryby a zraloci ploutve. Jak prochazime kolem, stridaji se vune susenych plodu, ryze a exotickeho koreni s pachem zeleza, oleje a motoru. Sehnat se tady da asi vsechno a podle pocetnych nakladacku usuzujeme, ze odsud se zasobuje zrejme cele cinske mesto.
Na nadrazi jsme uspesni, listky na nocni vlak porizujeme bez problemu. Jeste zajdeme do mistni turisticke agentury zjistit, jake horske vypravy nam nabidnou. Vybirame si dvou denni trek v blizkosti parku Doi Inthanon a ubytovani po prijezdu vcetne odvozu z nadrazi.
Konecne muzeme vyrazit poznat kouzlo china townu. Nedaleko je chram Wat Traimit, postaveny v cinskem stylu, ktery strazi Zlateho Buddhu. Puvodni socha byla odlita cela ze zlata a vazi pres pet a pul tuny. Po jeho prohlidce nam vsak trochu vyhladlo, tak se poustime do ruznych ulicek sehnat nejakou mistni dobrotu. V ulicich je doslova nabito lidmi a kdyz uz bychom v nejake mistni jidelne zasedli, stoji se tu fronta. To uz nas pohlcuje mistni trziste se spleti ulicek, kde je tezke se vyznat a snadne zabloudit. Podari se mi koupit nejake chutovky na spejli, coz je ovsem slaba nahrazka obeda. Prodirame se dal, rameno na rameno, kolem obchudku, jez maji tak dva metry do sirky a snad dvacet do delky. Kdyz uz si myslime, ze nikdo dalsi ulickou neprojde, projede mezi lidmi typek na mopedu nebo dalsi s karou nalozenou bednami do ctyr metru. Zaciname toho mit dost, a tak prchame prvni odbockou pryc.
Na rohu ulice zastavujeme u mini bistra, rozumejme tim par stolu s hrnci a jidlem. Janca se celou dobu neodvazila nic pozrit a tady to vypada celkem ciste. Vybira dve jidla, obe dve dost pali, jak hlasi prodavac. Treti pokus uspesny a cena 25 BTH (18 Kc). Ted uz muzeme vyrazit k vode a poslednimu chramu v Bankoku, ktery hodlame videt: Wat Arun. Chram je starsi nez Bankok samotny, dokonce i starsi nez predchozi hlavni mesto Ayutthaya. Pusobi pomerne zasle a my se v parnem odpoledni musime obcerstvit ledovym cajem, nez se odhodlame vylezt na centralni prang. Rozmyslime co se zbytkem dne. Jit na masaz nebo vyzkouset plavbu kanalem na motorove gondole?
Vitezi gondola…podari se nam vyjednat hodinovy okruh severnim kanalem, kde mezi atrakcemi nabizeji prohlidku varanu a muzeum historickych kralovskych lodi. Motorova gondola po hladine doslova klouze vysokou rychlosti a je az neveritelne obratna. Po chvili nam gondolier ukazuje obtloustleho varana vyhrivajiciho se na malem molu u jednoho z domu. Zrejme domaci mazlicek slouzici jako atrakce pro turisty. Zadneho dalsiho varana jsme uz nevideli. Zato muzeum historickych kralovskych lodi mineme tak rychle, ze je sotva stacime zahlednout. Atrakce staly za starou backoru, ale jizda to byla paradni! Premaha nas opet horko, jdeme si odpocinout do hostelu a naplanovat dalsi cestu. Veceri si davame na ulici nedaleko odtud, v takove mistni kantyne. U dvou pultu se serviruje bud varena nebo smazena kuchyne, coz zjistime bohuzel az po objednani. Na mista ke stolu se tu stoji dokonce fronta, prevazne mistnich, zrejme vyhlaseny podnik. Davame si rybi mix s morskymi plody a ryzi, vse zalite vyvarem. K tomu ustricova a chlli omacka. Vyborna vecere a vysla nas na pulku nez v bezne restauraci! Vecer se nam nedari bookovat letenky na dalsi cestu a mame technicke problemy s denikem. Skoda, ze si Bill Gates a Steve Jobs vice nerozumeli. Usetrili by nam spoustu starosti.

Buddha vedle buddhy a ztraty a nalezy

Buddha vedle buddhy a ztraty a nalezy
Bangkok, Thailand

Bangkok, Thailand


Vstava se nam ponekud tezko. Dolehla na nas asi unava ze vcerejska a telo si jeste nezvyklo vstavat o sest hodin drive. Tesime se na snidani. Vita nas pani domaci, pani Pu. Velmi vrele vysvetluje co a jak a kudy nejlepe do centra. Na stul nam mezitim prinesou ryzi s kuretem a jeste ctyri dalsi dosti zahadne misky. Zacina mi dochazet, proc se vcera zajimala o nase pozadavky, co budeme chtit k jidlu. Odpovedel jsem, ze nic zvlastniho, takze mame thajskou snidani. Samozrejme, kdyby to bylo malo palive muzete si pridat ostrou chilli omacku! Jak jinak.
Bydlime jizne od centra, a tak nase prvni starost je transport. Skrz malou trznici prochazime k pristavu na rece Chao Phraya, prejmenoval jsem ji pro sebe na maly Mekong. Expresni lod je v centru za dvacet minut, zadne trmaceni pomalym autobusem nebo drahym tuk tukem. Expresni je nejen plavba, ale i koordinace nastupu a vystupu. Pisk pisk, prirazit a ukotvit, pisk, odrazit jedem. Netrva to snad ani minutu. Piskanim se snazi chlapek na zadi predavat pokyny ke kormidlu. No uprimne, ne vzdycky to tu na minutu vyjde.
Thajci jsou rozeni obchodnici, snazi se prodat cokoli. Kazda ze zastavek je obklopena malou ci vetsi trznici. Uz si na to pomalu zvykame. V dnesnim planu mame navstevu chramovych komplexu kralovskeho palace (Wat Phra) a vedlejsi Wat Pho. Do chramu a pred buddhu se smi pouze v patricnem zahaleni, vse peclive kontroluji snad desitky oci. Musime do kalhot a to teplota stoupa nad tricitku. V Grand pallace jsou jiz davy lidi, nejnavstevovanejsi pamatka Thajska zaziva dalsi rusny den, my jsme trochu zdeseni tou obrovskou masou lidi. No, na prazskem hrade to asi neni o moc lepsi. Ve Wat Phra se pripojime ke skupince tri Americanu, evidentne asijskeho puvodu, a jdeme na spolecnou prohlidku v anglictine s pruvodcem, je to zdarma. Pruvodce je vojak v uniforme, povida hezky o pamatkach a historii a snazi se nas co nejrychleji protahnout skrz davy lidi. Moc mu to urychlovani nejde a pred hlavnim chramem se nam ztrati a uz ho nenajdeme. Smaragdoveho buddhu jsme obdivovali tise bez vykladu.
Jsme z toho davoveho sileni polomrtvi a davame si pauzu na obcerstveni. Usrkavam z chlazeneho kokosaku a zvykam si na mazlavou chut jeho stavy. Posileni vyrazime pres ulici k dalsimu chramu Wat Pho. O poznani klidnejsi areal je plny modliteben a soch buddhy. Lezici buddha ma nekolik metru, proste je hrozne dlouhej i vysokej. Okolo nej pak postavili chram. Obklopuje ho nekolik modliteben s buddhou sedicim, letajicim, a jeste dalsima, na ktere si uz nevzpomenu. Duchovne nabazeni nasedame na tuk tuk, mistni motorovou riksu, a vyrazime na vikendovy trh, Chatuchak, na kraj mesta. Cenu jsme sice uhadali, ale stejne mame pocit, ze nas tuktukar natahl. Jakmile vystoupime, zjistuju, ze nemam mobil. Tuktuk je uz ale pryc. Zkousime volat, nikdo to nezveda.
Prochazime trznici a koukame, co by stalo za vyzkouseni. Prevedsim ceny textilu a kozeneho zbozi jsou neuveritelne. Probehne mnoho dalsich marnych pokusu o volani, az najednou na hovor nekdo odpovida. S pomoci prodavace u stanku se domluvime na predani mobilu. Tuktuk nam ho priveze zpatky. Marne cekame hodinu na dohonutem miste. Nikdo nikde. Bereme si taxi a jedeme tedy my pro nej. Mobil najdeme u naseho vydriducha tuktukare, kteremu nestalo ani za to se s nim znovu otocit za stejnou sazbu.
Chvili jeste premyslime co dal. Taxi nas vezme az na Khao San road, ulici povestnych baru a ruznych obchodu. Po vyborne, ne ovsem uplne levne, veceri se jdeme projit v okolnich ulickach. Zustava v nas trochu zklamani z dnesniho odpoledne a potrebujeme ten pocit nejak zahnat. V jedne ze zapadlych ulicek nas upouta nabidka masazi. Po dlouhem letu a dnesnim stresu by masaz zad a sije prisla vhod. Nakonec skoncime u tradicni thajske. Jedna z masarek je vesela kopa a nenecha Jancu chvilku v klidu. Masaz samotna byt je narocna, tak je velmi prijemna a uvolnujici. Odchazime nabazeni a slibili jsme, ze se vratime. Snad se nam to povede. Cestu domu volime nocnim Bankokem opet po Mekongu 🙂

Thajsky denik: Odlet do Bankoku

Thajsky denik: Odlet do Bankoku
Prague, Czech Republic

Prague, Czech Republic


Patek. Oba uz mame dovolenou, rano dobalime posledni nezbytnosti a vyrazime na letiste. Porad jeste nevime, jestli vybojovana letenka pro Janu, dolozena dvema pasy, na divci a nove jmeno, a soudne overeny oddaci list budou dostatecnou vstupenkou na palubu letadla. Odbaveni probiha hladce…aha, takze dva pasy a prelozeny oddaci list mate? To je dobre, posledne jsme museli jednu pani vratit. Chlapik odbiha vse jeste overit na pasovou kontrolu. Fajn, tady mate palubenky a stastny let! Parada! Nevim, komu z nas se ulevilo vic. Mne tedy ohromne!
Letime s Emirates airlines, mista na nohy je dost, jidlo i piti je vyborne, o zabavu se nam postara tetris, hrajeme proti sobe, coz Janca hbite vyuziva, aby mohla vydat cerstve nabitou energii a nekolikrat me porazit. Letadlo zacina uz skoro klesat na letiste v Dubai, kdyz se objevi letuska a pta se: mistr Saui…trochu me to vydesi, nez zahlednu v jejich rukou dort a dokonce sampanske! Druha letuska s polaroidem vse dokumentuje. Proste scena jak z
americkyho filmu… Spolucestujici se nestaci divit, co se deje. Kouka i Patrik Berger s Vladou Smicrem sedici pres ulicku. Je to zaslouzena odmena predevsim pro Jancu, ktera obvolala pulku sveta, nez se dozvedela podminky, jak letet s novym jmenem. Dortu bylo pro nas moc, zbytek jsme rozdali cesko-slovenske vyprave letici kamsi na Mauricius. Noc v Dubai travime na letisti, je sice kratka, ale cas bezi nejak pomalu, kdyz se clovek nemuze pohodlne uvelebit. Moc toho behem peti hodin nenaspime. Nalodujeme se na obri airbus, opet Emirates, opet vyborne jidlo, opet tetris. Tentoktat jsem parkrat i vyhral.
Pristavame v Bankoku. Vitaji nas fronty nejprve na pasovce, vse jde ovsem neskutecne hladce a rychle. Dalsi fronta na taxi, ta ma asi 50 metru. Asi za 15 minut jsme na rade a
frcime do penzionu. Jeho majitelka se nam telefonicky omlouva, ze nas nemuze osobne uvitat. Zacina se nam tu libit. Jen aby jim ta otevrenost a vstricnost vydrzela.
Je skoro deset a nam poradne vyhladlo, vyrazime na veceri do Asiatique centra. Takove obchodni namesti se zabavnim parkem, mnoha stanky, kramky a ruskym kolem. Volime vietnamsko-thajskou kuchyni a cisnika musime chvili presvedcovat, ze mame fakt hlad a ze by s tim zaviranim nemel tolik spechat. Krevety s kari omackou byly vyborne, stejne tak Jancino kure se sladko-kyselou omackou naprosto vynikajici. Nakonec ani casovy posun nam nezabranil v tom spokojene o pulnoci usnout.

Loučení po námořnicku

23. listopadu, 2013

Funchal, Portugalsko


Paní domácí je ochotna zařídit vše, po čem může běžný turista na Madeiře zatoužit. Se svým sešitem pro plánování obsazenosti penzionu, který velmi připomíná diagram řazení vlaků Wilsonova nádraží v Praze, je až překvapivě flexibilní. Večer jsme u ni poptali výlet za delfíny, a ještě týž večer nám hlásí, ze loď nám odráží zítra v 10.30 od přístavní mola.

Před desátou vyrážíme do přístaviště. Sportovní katamarán se postupně plní cestujícími a jakmile je paluba střídmě zaplněna vyrážíme na moře. Na první úlovek nemusíme čekat dlouho. Nedaleko přístavu potkáváme vojenskou ponorku, dokonce s posádkou na horní palubě. Vojáci nám ochotně pózují a zdraví nás na dálku. Tohle nebylo v ceně, snad nás za to kapitán nebude chtít zkasírovat. Pokračujeme dál na moře, plujeme podélně vzdálených útesů. Katamarán je po stranách obsypán lačnými pozorovateli, nikde však není ani mřenka, natož vodní savec. Pomalu otáčíme k návratu. Výlet za delfíny je bez garance delfínů, údajně se s 90% šancí objeví, hlásá leták na lodní atrakci. Těch 10% se nikdy nezdálo by reálnějších. Jakmile otočíme příď lodi směrem k přístavu, začnou se po pár minutách nad hladinou mrskat a skákat delfíni. V hejnech. Foťáky cvakají zběsile. Každý se snaží chytit nejlepší záběr, alespoň solidní fotka se podaří jen zřídka. Krátce poté se k představení delfínů přidávají dvě kulohlavé velryby. Krása, jen tak je pozorovat.  Černí kulohlavci nás provázejí až k přístavu.

Před odjezdem vyrážíme na nákup pro pár suvenýrů, především místních plodin. Na palubu si bereme i velkou čerstvých kytici strelícií za necelých deset euro. Jen si nejsem jist, zda ji dostaneme do letadla.

S Madeirou se loučíme ve velmi brzkém ránu, kdy Madeiřané i dočasní obyvatele ostrova ještě spí. Odbavení proběhne bez problémů, nápad odvézt si jako suvenýr místní květy měla asi polovina pasažérů. Odlétáme a pilot stáčí letadlo na konci ranveje prudce vpravo, pomyslně kopíruje oblouk na pravé křídlo při přistání.  

Stesti stoparu

<![CDATA[

Stesti stoparu
Baia d’Abra, Portugal

Baia d’Abra, Portugal


Zvoni budik, je 7.25 a vydrzi otravovat az do tri ctvrte, nez nas dostane z postele. V rychlem sledu se stridame v koupelne. Je cas vyrazit z Jardimu na autobus. Podle vseho jede jen jeden. V 8.15 dokluseme na zastavku a spokojene oddychujeme. Ranni cekani si kratime snidani z mistnich bananovniku roustoucich primo za pristreskem autobusove zastavky. Autobus mel v zrovna dobe naseho prichodu vyjizdet z asi 2 km vzdalene vesnice, proste dokonalost mistnich jizdnich radu neni rozhodne neprekonatelna. Zastavka v Jardimu v nem totiz uvedena neni. Cekame dal a vyhlizime nas vytouzeny spoj. Mezitim se puvodne plne parkoviste na protilehle strane pomalu vyprazdnuje. Mistni odjizdeji do prace, zatimco my je vahave pozorujeme. Minutu co minutu nas prepada pocit, ze vyhlizime marne. V devet hodin to nakonec vzdavame, tohle zpozdeni by vzdaly i ceske drahy, a hledame idealni misto na stopovani. Nekolik aut tu projelo, zatimco jsme marnili cas na zastavce, tak snad nas nekdo vezme. Projizdejici ridici se mile usmivaji, ale nikdo nestavuje. Scenar se nekolikrat opakuje: vymena usmevu, my na ridice, ridic na nas a marny pohled pres rameno za autem mizejicim za zatackou. Nevzdavame to. Po vice nez pul hodine konecne zastavuje vinove cervena laguna kombi. Cernovlaska stredniho veku se nad nami smilovala, vedela, ze na autobus bychom cekali marne. Navic nas vezme az do Funchalu, proste parada! Sylvia, jak se hned predstavi, umi obstojne anglicky, tak se cestou dozvidame hned nekolik jejich zivotnich pribehu. Treba to, ze pochazi z Jardimu, ale prestehovala se s manzelem do nedaleke Calhety, ma to bliz do prace a dcera do skoly. Jardim je sice relativne nedaleko, ale dostupny jenom autem. Tohle ji docela verim! Jeji mladsi sestra zije pry s Cechem, pokracuje ve vypraveni dalsich historek. Seznamili se na Erasmu v Lisabonu… Snad i proto se s nami louci tak srdecne, jako bychom se znali leta. Vdecne ji mavame na cestu a samotne nas tesi, ze salva historek utichla.  Kratce pred desatou usedame ve funchalskem baru na kolac, ranni kavu a caj. Dokonce se mi dari objednat portugalsky, aniz by se na me vrchni opovrzlive dival, proc prznim jeho rodnou rec. Po rychle snidani mirime netrpelive do hotelu a v myslich se nam honi myslenky, jak nase batohy dopadly v uschove pod pradelnim stolem. Odpoledne vyrazime na poloostrov, tak je bude treba trochu odlehcit a doplnit zasoby. Setkani je to radostne, alespon pro nas! Zanedlouho vyrazime na znamou zastavku busu cislo 113, ktery nas doveze do Baia d’Abra, posledni vesnici na poloostrove na vychode Madeiry. Vita nas dlouha rada aut a autobusu zaparkovanych na krajich prijezdove cesty. Zjevne nas tentokrat neceka romanticka idylka, naopak. Zpocatku to chce dlouhy krok a ostrejsi lokty pri prodirani se mezi unavenymi mestskymi turisty. Po par krocich odhalujeme, ze se opravdu jedna o velmi suche misto. Poloostrov je holy, tvori jej temer mesicni krajina, kde neroste nic, jen uprostred se tkvi palmova oaza a nedaleko ni, temer na utesu, vynika ornitologicka pozorovatelna. Celou prohlidku nas provazeji schody tvarovane ze stavebnin dostupnych v okoli. Cesta vede ubocim pres sedla do mirne kotlinky, ze ktere prudce stoupa az k nejvyssi vyhlidce. Tam cestu prehrazuje nad prulivem tycici se utes: Punta do Furado – nejvychodnejsi bod ostrova dostupny suchou nohou. Za silneho vetru se skrabeme po uzke hrebenove stezce za horizont na severni uboci, a pak muzeme pozorovat kostelik na sousednim ostrove, ktery symbolicky zakoncuje tento nehostinny pas pevniny. Na zpatecni ceste obdivujeme lavove prameny tlacici se horou vzhuru. Poloostrov neprekvapil ani nezklamal. Potvrdil svuj sopecny puvod, odhalil cedicova pole a zaroven stare sirne laguny.  Parkoviste je nyni jiz poloprazdne, opusteny autobus ceka na sve pasazery zatimco jeho koci se kocha vyhledy z nedaleke vyvyseniny. Prestupujeme v Machico a ve Funchalu si dopravame kratkou siestu, po ktere vyrazime na obhlidku nocniho zivota ve meste.  Uz rano jsme objevili barovou ulicku, ted vecer v ni hraje dokonce hudba. Zastavujeme u pitoreskniho baru, hned nas oslovuje muz (evidentne mistni) a nepochopitelne se nas pta, jestli mame mapu. Po chvili uz vime, ze ma vlastni obchod pres ulici s turistickými cetkami. Toho jsme meli asi potkat drive. Srdecne nas vyzve k ochutnani specialit mistniho baru. Menu neni nijak rozsahle, polozek do poctu prstu jedne ruky. Bar pripomina spise mistni rychle obcerstveni. Vybirame hamburger s grilovanym lososem a tunakovy salat. Prestoze turiste sem asi zabloudi malokdy, je tu dost zivo. Krome baru plneho lidi prizivuje atmosferu dosti vyrazne hudba, kterou „nas kamarad s mapou“ pousti z prostejsi ulice pro poteseni celeho bloku.

]]>

Od levad k serfarske zatoce

<![CDATA[

Od levad k serfarske zatoce
Jardim do Mar, Portugal

Jardim do Mar, Portugal


Vyjizdime od mariny, vcerejsi planovani trasy nam zabralo vice casu, tak jsme si radi prispali. Odjizdime totiz mimo Funchal a noc chceme stravit na pobrezi. Cesta vede po skalnatem pobrezi, stridaji se tunely s mosty, autobus splha a klesa v uzkych serpentinach vedoucich nad vysokymi utesy cnejicimi nad oceanem. V jednu chvili autobus zalije raz vody. Prave jsme projeli vodopadem. Prijizdime do Calhety, dal nas uz autobus nedoveze. Nastup na nejblizsi levadu je asi 10 km. Taxikari jsou jako vzdy pripraveni dopravit turisty na start jejich levadoveho putovani. Ridic nasi zlute drozky umi slusne anglicky a pojem „garage“ dobre zna. Jedna se o parkoviste vyuzivane turisty a agenturami pro nastup na levadu. Na pobrezi je hezky slunecno, my vsak stoupame vyse do hor, kde pribyva mraku a u nastupu pred levadovym tunelem slabe prsi. Poprve nasazujeme celovky a vrhame se do tmy 800 metru dlouheho tunelu. Pocasi na jeho druhe strane neni o nic lepsi a jemneho destiku se nezbavime po cely den. Prodirame se po uzkych stezkach levad, na jejichz konci nas cekaji dva nejhezci vodopady Madeiry: impozantni sto metru dlouhy vodopad Risco a 25 Pramenu s malebnou tuni. Naladu nam nezkazi ani tolik pocasi, jako asi ctyri autobusy prevazne nemeckych turistu jdoucich husim pochodem, kterym se vyhybame na uzkych pesinach a kteri ani neodpovi na pozdrav.

Z levad se vracime pres Calhetu do primorske vesnicky Jardim do Mar. Presne vyplnuje zdejsi zaliv a je udajne oblibenym cilem serfaru, stejne jako nase dnesni ubytovani. Stojime prede dvermi, z nichz se loupe barva, nad nimi poveseny rozlomeny surf, a vubec cely dum vypada zvenci ponekud opryskane a zasle. Na zvonek nikdo neodpovida. Na mobil se jiz dovolame, pry s nami pocitaji. Jenom nevim, jestli my jsme pocitali s timhle. Po par minutach nas muz vpousti dovnitr se slovy, at si udelame pohodli, ze majitelka prijde za dvacet minut, a odchazi. Poustime se sami na obhlidku. V hornich patrech jsou dvouluzkove loznice a spolecna nocleharna rozdelena zavesy do komurek s dvojluzkem, vse vyvedeno v kriklavych barvach. V prizemi je pak kuchynka, uprostred patia bar a lavicky s jidelnimi stoly a dalsi zazemi ubytovaciho zarizeni. Sedime na divoce zarostlem dvorku, ktery ze vsech stran uzaviraji zdi. Pozorujeme dve kocky hrajici si s poloprazdnym pytlem od krmeni a trpelive cekame, co prijde. Pani domaci se objevuje ve dverich se dvema ratolestmi. Vzhledem k jejimu mladi pouze hadame, zda mohou byt jeji. Ubytovava nas a my se snazime overit informaci o zitrejsim busu zpet do Funchalu. Bohuzel nema o busech ani paru. Po asi peti telefonatech a kontrole na internetu nam sdeluje, ze nas autobus zitra v osm nejede. Pouze v sedm a potom az vecer. Jsme trochu v rozpacich, na internetu jsme jej bez problemu nasli, jen nebyl uveden presny cas prijezdu do Jardimu. Vsechny jizdni rady totiz uvadeji pouze prijezdy do vetsich mest, zastavkove jizdni rady zatim zustavaji neobjeveny. S druhou otazkou si poradi o poznani lepe. Zajimame se o dobrou rybi restaraci, byl by hrich tady jist cokoli jineho nez rybu. Nabizi nam Espadu s bananem (typicke madeirske jidlo) z vlastni kuchyne. Lehce zaskoceni faktem, ze zde muze probihat kulinarske predstaveni, a zaroven trochu zvedavi, nakonec prijimame.

V pozdnim odpoledni se projdeme k zastavce busu, pochopitelne bez jakychkoli jizdnich casu, a koncime v malem baru na promenade. Podvecerni sklenka madeiry uz patri k nasemu folkloru, ja si jeste neodpustim malou kavu, za coz si mne Janca rada dobira. Slunce pomalu zapada za obzor a my zjistujeme, ze se nabizi vyborna sance navstivit mistni plaz a pripadne vyzkouset teplotu more. Nachazime ji na druhem konci promenady posetou navezenymi oblazky o prumeru pstrosiho vejce. Sopecny puvod Madeiry se podepisuje i na barve mistnich plazi, jsou cerne. Kameny brehy zpevnuji a zabranuji jejich odplaveni. More je rozvlnene a prijemne teple.

Vracime se zpet do ‚Guesthousu‘ a jsme prekvapeni atmosferou, ktera zde panuje. Tma jakoby setrela vsechny ty drobne nedokonalosti a dala ve svetle luceren povesenych po celem dvore vyniknout jeho prostrou. Jedni spolubydlici dojidaji veceri pod pergolou a konverzuji u lahve vina, druzi vari v male kuchynce. My po chvili take usedame pod rozsvicene lucerny a cekame, jake mistrovstvi kuchyne nabidne mistni pohostinstvi. Filet z espady v bylinnem testicku s bananem si vychutname do posledniho sousta. S lahvi cerveneho vina je to bajecna tecka za dnesnim dnem.

PS: Nase pratele z Norska jsme dnes nepotkali.


]]>

Vrchol sopky, udoli jeptisek a svlekajici se strom

<![CDATA[

Vrchol sopky, udoli jeptisek a svlekajici se strom
Santana, Portugal

Santana, Portugal


Je sedm hodin rano a budik se vehementne dozaduje pozornosti. Autobus do Santany odjizdi v osm deset, se snidani mame tedy napilno. Mesto kratce po rozedneni zije prekvapive cilym ruchem. Centrum je plne lidi, aut a hlavne autobusu. Ty tvori v ulicich casto dlouhe kolony a je videt, ze jsou oblibenym dopravnim prostredkem, temer az kulturnim prvkem Madeiranu. Autobusovych stanovist i provozovatelu je nekolik, tezko se lze vyznat. Vybaveni plankem z infocentra nalezame zastavku bez problemu na poprve. Dnes nejedeme podel pobrezi, ale cesta vede vnitrozemim horskymi sedly a prusmyky. Ridic mistrne krouzi do zatacek, autobus poskakuje nad vysokymi strzemi a vytrvale stoupa az do 1.400 metru.

Soferske umeni zdejsich autobusaku je povestne, casto si pripadame jako pri zavodech do vrchu. Obcas mam pocit, ze Alonso se ucil jezdit prave tady. Mezi jinde malo vidane dovednosti patri i stinitko ala „rucni ksilt“. Brzy poznavame, ze ridic ma na Madeire vysadni postaveni. Krome dopravni obsluhy obydlenych oblasti zajistuje i dalsi servis obcanum. Na jedne zastavce vyklada dve tasky s pecivem, na dalsi predava noviny. Je novinovym kuryrem i pekarem v jednom. Zaujate pozorujeme i debatu, kterou vede s dalsimi cestujicimi. Nejdrive pouze na prednich sedadlech, brzy se vsak pripojuji dalsi. Tema lze tezko odhadnout, madeirsky dialekt se mi nepodarilo do konce pobytu osvojit. Prijde nam to vsak jako psychologicka poradna. Navic dokaze projevit i socialni citeni, kdyz na jednu babicku, ktera si zapomnela rezijni jizdenku, necha pred jeji zahradkou cekat cely autobus, aby si pro ni mohla dojit.

Autobus stavi v Santane a my prestupujeme na taxi, ktere nas doveze na parkoviste u nastupu na Pico Ruivo, nejvyssi horu Madeiry. Je zatazeno a mrholi. Na cestu se vydavame sami, nikde nikdo. Splhame po uboci sopky a asi po pul hodine predbehneme skupinu nemeckych duchodcu. Za necelou hodinu jsme na vrcholu. Vitaji nas vyhledy jake svet nevidel, bohuzel ani my. Je oblacno a viditelnost sotva na 30 metru. Pico Ruivo je vyhaslou sopkou a jednim ze tri nejvyssich vrcholu Madeiry. Vede pres ne udajne nejhezci trek Madeiry. To byl take nas puvodni plan. Cesta je vsak z duvodu sesuvu kameni jiz tri tydny uzavrena. Obracime tedy na zapad po hrebeni smerem na Encumeadu. Prochazime lesem zakrslych drevin a vzrostlych preslicek, ktere dosahuji vysky dospeleho muze. Vetsina stromu jsou jen hole ohorele kmeny tvorici nekdy az strasidelne tunely. Postupne klesame a vyhlizime vhodne misto na svacinu, az prijdeme do sedla s malym vrcholkem. Idealni utociste pro hladovce jako my. Vrcholkem je primo Curral das Freiras tycici se nad udolim jeptisek, do ktereho se nam otevira nadherny vyhled. Cele udoli je posazeno v kotline, takze oblacnost na nej pres vysoke stity nedosahne. Skrz nej vidime dokonce ocean. Pri pohledu na druhou stranu dohledneme na druhe, severni pobrezi ostrova. I pres honici se mraky je to jedinecny zazitek.

Najit odbocku do udoli jeptisek neni nijak tezke. Signalizuje ji nekolik dosud ohorelych tabuli. Napisy na nich jsou vyvedeny v drevenem uhli a vypaleny snad Hefaistem samym. Cesta se prudce svazuje, preslicky a kosodreviny stridaji eukalyptove haje. Jsou to zvlastni stromy, vysoke a majestatne a svlekaji kuru jako hadi kuzi. Cary lyka z nich visi jako lijany, vsude pod nimi se valeji dlouhe pruhy nepotrebne kury. Mlade hajky jsou navic provoneny silicemi eukalyptu a pastvou pro nase prudusky.

Les se pred nami otevira a ukazuje na vesnicku Curral das Freiras, kde nachazime i zastavku busu. Bar je opet jen nekolik kroku, a tak uzavirame dnesni etapu jak jinak nez sklenkou madeiry. Bus jede vcas, vykrouzi zatacku a vyrazi smer Funchal. Jeste posledni zastavka v udoli, kde pristupuji nasi stari znami Norove. Kdyz nas uvidi, roztaji usmevy i jinak chladnym severanum. Ve Funchalu se loucime se slovy: „Nashle zitra.“


]]>

Norska kombinace

<![CDATA[

Norska kombinace
Porto da Cruz, Portugal

Porto da Cruz, Portugal


Dnes je ranni kava o poznani lepsi nez vcera. Jance se presto podari zajistit od personalu cerny caj. Ceka nas vystup na prvni levadu. Levady jsou dumyslne budovana koryta, ktera rozvadeji povrchovou a destovou vodu z hor do sussich oblasti ostrova. Vedle nich vedou pesi stezky, po kterych lze dojit vetsinou az k pramenum.

Balime svaciny a vyrazime na zastavku busu.Ta se casem plni dychtivymi levado-lezci, jak je videt z jejich obleceni. V buse pred nami sedi dvojice a vehementne diskutuje nad mapou. Chvalim jim vybaveni a zjistujeme, ze jdeme na spolecnou pobrezni levadu v severo-vychodni casti. Fajn, mame partaky z Norska.
Mijime cestou zname letiste na pilotech a po hodine ridic hlasi nasi zastavku. Venku uz prsi. Vystupujeme pouze my a nasi norsti partaci. Nasazujeme plastenky a vyrazime. Norove jsou ponekud pozadu, oblekaji se. Po nekolika metrech narazime na ceduli se zakazem vstupu. Levada je rozbagrovana. Chvili se rozmyslime, pak se rozhodneme pokracovat dal. Nejsme jedini. Nori bezi jak o zivot, takze nas brzy predbehnou. Nepachtime se za nimi a radeji vyhlizime odbocku, ktera nas dovede k pobrezi. Skutecne, po chvili levada uhyba vlevo a ukazatel vpravo do kopce hlasa stezku na Boca do Risco. Pruvodce popsal vsechny indicie spravne: maly domek s plechovou strechou, casovou vzdalenost a pravotocivou stoupajici cestu. Nasi kamaradi z Norska ovsem bezi dal. Zahledneme je shora, piskame, nic. Uvidime je jeste..?

Skrabeme se vzhuru az do sedla Boca do Risco. Nastoupane metry citime v nohach a odmenou jsou nam krasne vyhledy na utesy severni strany ostrova. Pozorujeme mraky, nad oceanem prsi a ve srazkove stene se leskne duha. Mraky brzy dorazi az k nam a spusti se dest. Jdeme v blate. Prubezne sundavame a opet navlekame plastenky, jak dest sili a ustava. Pri dalsim lijaku zastavujeme pod vavrinem a davame si svacinu. Zapijime ji douskem slivovice, kdyz se objevuji Norove. Norka z dalky s usmevem hlasi: „Super mapa je nam k nicemu, kdyz ji nepouzivame!“ Nabizim slivku na posilnenou, neodmitaji. Za chvili uz supajdi za nami. Dlouho jejich tempo nevydrzime a poustime je pred sebe. Jejich zada nam po nekolika minutach mizi za stromy.

Jeste k tem mistnim destum – vylozene oceanske podnebi a hornate pobrezi zpusobuje, ze dest prichazi zcela bez varovani. Zadny vitr, pokles tlaku a poprchavani. Spusti se lijak, jako kdyz nad vami nekdo otevre kohoutek sprchy. Stejne rychle je i po desti.
Pokracujeme stezkou dal, kochame se vyhledy na utesy a blizime se k nasemu cili: vesnicce Porto da Cruz. Mijime domek maleho vinare a brzy schazime dolu k pobrezi. Zdejsi koupaliste se slanou vodou je prekvapive opustene, ozivuji jej pouze dva rybari stojici na okraji s udicemi nahozenymi do rozvlneneho more. Po ceste na zastavku autobusu cistime zablacene boty v kazde vetsi kaluzi. Bus odjizdi az za pul hodiny, a tak usedame v blizkem baru na sklenku madeiry. Tam uz nas cekaji k nasemu prekvapeni stari znami: Norove.


]]>

Marakuia, poncha a oceanska lod

<![CDATA[

Marakuia, poncha a oceanska lod
Funchal, Portugal

Funchal, Portugal


 Rano si prodluzujeme na maximum a na snidani dorazime po ctvrt na deset. Nabidka svedskych stolu je dost stroha, nicmene doplnena, chybi tu vsak caj. Spokojime se tedy alepson s tradicni bilou kavou, chutna ovsem dost nevabne. Pri usedani ke stolu neopatrne drknu do stolu a Janca zvola v nadsazce: „Achtung“. Za okamzik se od vedlejsiho stolu zveda starsi par a preje nam: „Schonen Tag“. Tak dneska jsme pro zmenu za Nemce.     Dostatecne nasyceni vyrazime na obhlidku mesta, ktere bude nasledujicich nekolik dni nasi zakladnou na ostrove. Cestovat po ostrove hodlame prevazne mistni hromadnou dopravou, hodila by se nam proto mapa a jizdni rady autobusu. Autobusovych spolecnosti je totiz nekolik a znalost prijezdu a odjezdu, stejne jako zastavek, si mistnich peclive strezi jako jedinecne know-how. Orientacnim bodem ve meste je kabinkova lanovka, kde by mela byt i stanoviste autobusu. Jdeme tedy primo tam.   U lanovky stoji fronty turistu pokrocileho veku, na nabrezi probiha rekonstrukce a vznika nova marina s parkem. Je jasno a slunecno. Prochazime po nabrezi k centru, kde se prodirame mezi prevazne nemecky mluvicimi duchodci a stankari nabizejicimi zarucene prave a originalni zbozi jako treba bryle RayBwn, to neni preklep 🙂 Ve snaze najit informacni centrum prichazime az k parku tycicimu se vysoko nad marinou. Obdivujeme jeho krasnou upravu s exotickou kvetenou i stromovim. Musel by clovek byt zkuseny botanik nebo rozeny basnik, aby dokazal tuto jedinecnou kompozici popsat slovy. Videli jsme vzrostle datlove palmy, mohutne fikusy a ibisky a dalsi exotickou floru, kterou lze tezko najit v nasich botanickych zahradach, dost mozna i atlasech. Ruznych druhu rostlin jsou tu snad desitky. Vsechny peclive usporadane kolem jezirek a rafinovanych fontan poskytuji prekrasny esteticky zazitek. Po kratke svacince v tomto rozkvetlem raji vyrazime na dalsi pokus najit infocentrum. S pomoci mapy zakoupene v obchode se suvenyry se nam to dari (mapa za 4,50 EUR – prodavac byl vskutku obchodnik a nevedel vlastne nic krome toho, ze tahle mapa je nejlepsi).        V ‚icku‘ dostavame cenne rady k organizaci a zakladni planek nastupist autobusove dopravy. Pomyslny jednotny jizdni rad ocekavame ale marne. ‚Vse si najdete na internetu nebo primo na zastavkach‘, dodava urednice. Odchazime celkem spokojeni, s mapou mesta, ostrova a planem nastupist uz nas nic neprekvapi!     Mirime na mistni trziste. Pruvodce hlasa, ze dnes jiz funguje spise jako kulisa pro turisty a my mu davame po chvili za pravdu. Turistu plno, mistni se mu zrejme kvuli nadsazenym cenam vyhybaji. Presto je tu dost zivo a prodavac ochotne nabizi ochutnavku ovoce. Okusime nekolik druhu exoticke Maracuie a koupime par kusu na svacinu. Pote se presouvame na terasu mercada a objednavame prvni Vinho do Madeira. Zpusobem pripravy se jedna o tentyz napoj jako znamejsi Portske, jen toto pochazi z ostrova. Popijime a cas tu ubiha ponekud pomalu. Je kolem pul druhe a my se presouvame na lanovku, ktera nas odveze na horu Monte ozdobenou kostelikem. Lanovka je paradni s velkou kabinou jako z alpskeho strediska. Jednou z madeirskych atrakci je jizda na drevenych sanich s kopce dolu. Sane ridi dva mistni sanari v bilych stejnokrojich a kozenych botach se silnou podrazkou. Rada turistu do nich useda a klouze strmou ulici dolu. Jedou prekvapive rychle. My mezitim usedame na malou svacinku u maleho jezirka a porcujeme prvni maracuie. Prodavac zrejme neodhadl spravne jejich zralost, takze duzina je pomerne tuha a neni ani tak sladka jako na mercadu.    Opoustime Monte a cestickami se propletame ze strmeho kopce. V jedne z ulicek mijime mistni bar. Nemohu si pomoct, abych do nej nenakoukl. Vypada dost zasle, tri osoby nad cimsi dost živě diskutuji. Muz nas zahledne a temer vybiha ven a neodbytne nas laka dovnitr. Po chvili vahani se nechame premluvit. Nabizi, resp. naleva se zdejsi liker – Poncha. Jedna se o  smes palenky, medu, limety a pomerance. Je dost silna, kolem 50%. Chut ma jemnou, a tak nas ani moc nezarazi, ze se naleva po jedne deci. Mlada pani je dost hovorna a mluvi slusnou anglictinou. Hned se nas pta: „Are you from the boat?“ Vyletni lode podle jeji reci mistni turisticky ruch podstatne ovlivnuji. „Od podzimu do jara tu mame vzdy alespon tri az ctyri (kotvici) lode,“ hlasa pysne. My se s diky loucime, nohy se nam trochu pletou, ale jdeme s usmevem. Musime jeste stihnout nakup a naplanovat zitrejsi vylet na nasi prvni levadu.


]]>

Cestovatelske utrapy a pristani na promenade.

<![CDATA[

Cestovatelske utrapy a pristani na promenádě
Funchal, Portugal

Funchal, Portugal


Jsou čtyři hodiny odpoledne a letiste Vaclava Havla je ponoreno do huste mlhy. Cily ruch priletu a odletu letadel to ovšem nijak nenarusuje. Mohutne proudove stroje jakoby priletaly a odletaly do neznama, jakoby mlha byla pomyslnou branou do jiného světa. Nas novy svet na nasledujicich sedm dni však sve jmeno ma. Jmenuje se : Madeira. Chystame se na ostrov věcného jara na zapad od marockeho pobrezi.

Předtím, než však budeme moci okusit kras a pozitku, které Madeira nabizi, musime projit rutinou letištních kontrol, cekani a front, jez jsou nastrazeny na každého cestovatele. Málokdo si skutecne uziva toto predstaveni, jehož je sam hlavnim protagonistou, neboť působí jako vylozena ztrata casu. Vse je navíc podporeno téměř absolutni sterilitou letištních prostor. Nutno však dodat, ze nas cekaji asi tri a pul tisice kilometru a s odbavenim je překonáme za nějakých šest hodin, to vše včetně prestupu v Lisabonu. To uz preci jen za mensi cestovatelske utrapy stoji.

V Lisabonu se nam naskyta neobvykla situace. Servis naseho puvodniho letadla a jeho pripravu na další let muzeme pozorovat přes sklo letisni haly na několik metru v primem prenosu. Organizace a synchronizace ukonu je obdivuhodna. Zavazadla, palivo i zasoby jidla jsou doplneny do 20 minut. Poslední konci v zavazadlovem prostoru dva domaci mazlíčci.

Znacnou zmenou projde i skupina nasich spolupasažéru. Jiznejsi charakter se vyznacuje především vetsím chaosem při odbaveni. Naší zapadni sousede by zvladli za stejnou dobu nastoupit i vystoupit a to vse trikrat za sebou.

Další let probiha hladce a brzy jsme na dohled pristavaci drahy na Madeire, která musela byt z bezpečnostních duvodu prodlouzena. Jeji koncova část je tedy postavena na dost vysokych sloupech nad morem. Pilot krouzi poslední zatáčku a pohodlne pristava na ranveji, jejiz osvetleni z vysky pripomina pobrezni promenadu. Vyzvedavame kufry u pasu a mirime na zastavku autobusu, který nas doveze do hotelu ve Funchalu. Jizdni rad je však proti. Hlasi poslední odjezd v 18.55, mame tedy čtyři hodiny zpozdeni. V tom nas oslovuji nejaci turiste dotazem, zda jsme Polaci a jedeme do Funchalu. „Cesi“ odpovidame a domlouvame se na společném taxi. V zapeti mirime téměř zavodnim tempem k hotelu, projizdime uzke a strme ulicky pripominajici spise cernou sjezdovku. Ty si budeme moci jiz zítra osobne prozkoumat!


]]>

Epilog cisel

<![CDATA[

 

Epilog cisel
Bilbao, Spain

Bilbao, Spain

Puvodne jsem chtel napsat cosi o prumernych kilometrech, ktere jsme si zpocatku naplanovali a nakonec neujeli, o zastavkach, ktere jsme nikdy nevideli, proste protoze se nam libilo jinde a nikdo nas odtamtud nevyhanel.

Dnesni doba si vsak zada fakta, grafy a cisla. Kdo chce vypravet pribeh tak, aby mu jej ostatni uverili, musi pocitat s tim, ze se bez cisel neobejde. Ano, i digitalni vek si zada krome obrazkovych pribehu sdilenych na rozlicnych socialnich sitich, informace ciselne. Tezko si predstavit treba poradu se sefem, aniz by byla tvrzeni podlozena alepson malou analyzou, grafem nebo statistickym udajem. Kdo ma cislo, ma i pravdu. Cislo je argument. Tedy na dukaz nasi male expedice nekolik malo cisel, jez mohou podtrhnout jeji existenci.

Matematici maji v oblibe zvlaste dve cisla. Obe se nachazeji v urcitem protikladu. Jednim z nich je nekonecno. Cislo tak velke, ze nejde ani spocitat. Opravdu hodne velke. Oproti tomu stoji nicotne a trochu magicke cislo, nula. Cislo, ktere vlastne predstavuje nic. Vubec nic.

Zacneme tedy od nejvetsiho. Korkovych dubu, olivovych plantazi i pomerancovniku obalenych citrusy primo na ulici jsme videli nepocitane. Cesty, ktere nas jimi vedly nastradaly po sve delce celych 2750 km, to je jako trikrat z Prahy do Parize nebo do jizni Dalmacie. Na techto cestach nam 14 z 15 dni svitilo slunce. Nejtepleji bylo v korkovem haji u Evory a v Seville, kde teplomer nameril tezko uveritelnych 40°C, prave vedro k padnuti. Nejstudenejsi pocasi nas potkalo na Cabo da Roca, kde pomyslna rtut teplomeru ukazala 15°C. Presne tolik, na kolik se „ohralo“ more u Cabo Finisterre, v nemz me koupani malem stalo amputaci prstu na noze. Okusili jsme vody ctyr mori. Mozna jich bylo vic, ale mam k dispozici jen velice vseobecny zemepisny atlas.
Rovnez ctyrikrat jsme vyprazdnili nadrz naseho „coche“, z toho dvakrat tak ze v ni mohla radit poustni boure a malem to dopadlo prochazkou s kanystrem. Pri objizdkach pobrezi, kde konci svet, jsme stali na utesech trech mysu lezicich na zapadnim pobrezi Atlantiku a dva z nich pusobily pomerne desive. Malokdo si uvedomuje, jak je cestovatelstvi narocna a mnohdy vycerpavajici disciplina. Poctive jsme proto drzeli odpoledni siestu, ono v tom horku se nic jineho ani delat neda, jen trikrat jsme ji jen velmi neradi museli vynechat. Dvakrat jsme prekrocili hranice mezi Spanelskem a Portugalskem. Jednou jedinkrat jsem mel na sobe dlouhe kalhoty a vestu. Ostatni dny se vozily pohodlnene v batohu napric poloostrovem.
Pouze jednou jsme videli zapadat slunce do oceanu a ani jednou jsme jej nevideli vychazet.

Co jsem nepocital, byla blizka setkani naseho druhu. Pribehy lidi, jez se necekane protnuly s tim nasim, prichazeji necekane a nedaji se naplanovat. Presto a mozna prave proto zustavaji temi silnymi momenty, na ktere se s usmevem vzpomina.
ENTRY BODY ENDS

]]>

Pochod polskych turistu

<![CDATA[

Pochod polskych turistu
Bilbao, Spain

Bilbao, Spain


Ranni vrcholky Evropy se schovavaji v mlze. Spradame plany u hotelove snidane a troufame si dnes vyrazit souteskou na druhe uboci hor. Nez dosnidame, je mlha nenavratne pryc a slunce zacina opirat sve paprsky do krajiny plnou silou.

Vybaveni nezbytnou vodou, opalovacim kremem a sandaly, se potkavame s ostatnimi montaneros v udoli u Pancebos. Prekvapive jsou tu temer sami spanele, vetsina dobre vybavena na horske tury holemi a vysokymi kozenymi botami. Najdou se i vyjimky, nektere rodinky testuji mestskou obuv stejne jako my nase sandale. Pripadam si trochu hloupe, asi jako Polaci na Snezce, kteri se vyvezou lanovkou pod sedlo obriho dolu a splhaji na vrchol hory ve cvickach, zabkach nebo na podpadcich. Nad tim jsem vzdy nechapave kroutil hlavou, a tak zprvu tezko snasim podivne pohledy vybavenych turistu, kteri si nas prohlizeji doslova az k pate. Janca obuta v outdorovych sandalech zvane kristusky se zpevnenou podrazkou. Ja, gumove paskove z teska za tri stovky, ktere jsem kdysi koupil z nouze a nakonec prezily uz troji sjizdeni Vltavy. Jinak jsou zvykle chodit maximalne na plaz. Tohle pro ne bude uplne nova zkouska. Zkouska dlouha nejmene sest hodin v kamenitych pesinach s ostrymi skalami i volnymi sutry.

Pri nastupu cesty prudce stoupame, abychom se vubec dostali na pesinu tahnouci se souteskou, ktera se klikati ostre zakousnuta do uboci hor vysoko nad rekou Cares. Souteska Garganta de Cares je udajne nejhlubsi sousteskou vubec. Jeji dno se nachazi ve vysce 200-300 metru nad morem, zatimco nad ni klenouci se stity dosahuji az 2.500 metru. Prevyseni vetsi nez ma slavny Grand Canyon.

Poctive vyslapujeme a dychtive vyhlizime dalsi zakruty stezky, ktere se zdaji byti jedna jako druha a snad nikde nekonci. Byli jsme varovani pred naporem turistu, zejmena v letnich mesicich byva na zdejsich pesinach velmi rusno. Nasince to ovsem nijak neprekvapi. Ceske hory jsou nepomerne mensi a nemene oblibene, takze koncentrace na metr cesty zde stale neni tak vysoka jako v lete napriklad na Snezce, neomrzi vas tak odpovidat na turisticky pozdrav „Hola!“

Vysoko nad strzemi je vybudovan vodni kanal, ktery se propleta mezi skalami a sem tam z nich vykoukne jako maly ocasek hada z travy na louce. Jeho velka spadovost nechava vodu tect rychlym proudem, ktery zuzitkovava hydroelektrarna v dolni vsi Poncebos. Tezko lze jen uverit tomu, ze takove dilo bylo zhotoveno jiz pocatkem lonskeho stoleti. Nam slouzi jeho chladna voda v parnem dni hlavne k obcasnemu ochlazeni nasich organismu.

Asi po dvou hodinach chuze nam ukazatel hlasi dalsich jeden a pul hodiny. Trochu nas to zaskoci, a tak pridavame do kroku. Zpozdeni si nemuzeme dovolit, jeste odpoledne vyrazime do Bilbaa, kde stravime noc. Do Cainu nakonec dorazime dle puvodniho planu, cesta tam za tri hodiny. Vyzizneni pochodem doplnujeme pitny rezim a po kratkem obede z vlastnich zasob, zamirime stejnou cestou zpet.

Pres spalujici slunce a dochazejici vodu prichazime k autu dokonce s patnactiminutovou rezervou. Znacne vyprahli tak udavame novou sandalovou normu! Dluzno dodat, ze s touto obuvi jsme byli opravdu jedini.


]]>

Pravidla moštování

<![CDATA[

Pravidla moštování
Las Arenas de Cabrales, Spain

Las Arenas de Cabrales, Spain


Ze Santiaga vyjizdime brzy rano. Ceka nas doposud nejdelsi usek a nechceme cely den obetovat jizde autem. Jiz vcera pocitadlo tachometru ukazalo dva tisice kilometru, dnes pridame dalsi ctyri sta na ceste k pobrezi Biskajskeho zalivu, a potom nekolik dalsich kilometru horskych silnic. Mame namireno do narodniho parku Picos de Europa (vrcholky Evropy) na pomezi mezi Cantabrii a Asturiasem.

Silnice vytrvale klesa a zacina se pred nami mlzit. Neklamna znamka ze se blizime k Biskaji, ktery neni zrovna povestny hezkym pocasim. Pro nas bude navzdy zapsany jako usek bez pumpy, kterou nachazime ve chvili, kdy je v nadrzi sucho jako rano v ustech po dlouhem flamu.

Tachometr polyka dalsi dlouhe kilometry a my uz odbocujeme do hor. Temer ihned zastavuji vuz u krasneho utesu, ktery se klene vysoko nad morem. Vlevo od nas je mala plaz pro odvazne serfare. Pod lavkou vyteka mala ricka plna lososu, kteri se bavi tim, ze se pousteji po proudu k mori a znovu se vraceji zpet. Po nekolika hodinach za volantem mam pocit, ze se cas na chvili zastavil.

Prijizdime do Arenas de Cabrales, posledni zakladny pred vstupnimi branami narodniho parku. Promptne se ubytujeme a vytahujeme vychazkove obleceni, abychom co nedrive vyrazili poznat zdejsi masivy, jejichz stity dosahuji pres dva pul tisice metru. Ochotny recepcni vysvetluje mozne cesty a jejich uskali. Predem hlasim, ze nase obuv neni zcela vysokohorska a potrebujeme lehci teren. „Boty, pane, jsou potreba pevne. Na vsechny stezky. Jestli jine nemate, tak to zkuste a pripadne se vratite.“ To mame take v umyslu, nejeli jsme sem fandit ostatnim. Neco po pul ctvrte se vydavame na kratsi, dle mapy i recepcniho asi trihodinovou turu kamzici stezkou, ktera stoupa k odlehle vesnici Bulnes. Cesta odtud pokracuje dal az na samy vrchol, Naranjo de Bulnes, kteremu dala vesnice jmeno.

Teren je stredne tezky, pesinky skalnate s volnymi kameny. Opatrne zdolavame prikra stoupani v ubocich hor. Nase sandaly drzi, a tak pokracujeme dal. Po hodine a pul jsme u cile. Vystup v horkem odpoledni nas znacne vycerpal, a tak usedame pod slunecnikem mistniho obcerstveni. Jsou tu totiz na turisty dobre pripraveni. Lahev chlazeneho sidru, kvaseneho mostu, nam jiste zazene zizen. Cisnice jej naleva z vysky do sklenic, sotva na jeden prst. Asi show pro turisty, dolevame sklenice do poloviny a pijeme plnymi dousky. Lahev je prazdna behem chvile a my vyrazime zpet. Cesta nam ubiha docela rychle, prichazime k autu dle udavaneho rozvrhu. Prvni test nase sandale zvladly, zitra muzeme tedy vyrazit znovu.

Patecni vecer teprve zacina, ulice zacinaji ozivat, coz vybizi k posezeni u dobreho jidla a piti. Uvidime, zda nas nektery z podniku oslovi. Usedame v poloprazdnem baru, pusobi vsak utulne. Vsimli jsme si, ze bary v Arenas maji dovetek Sidreria. Obliba kvaseneho mostu je tedy vetsi, nez jsme mysleli. Objednavame si lahev, coz je minimalni mozne mnozstvi. Lahve plni na barmanka specialni pipou rovnou se sudu. Bar je temer plny, kdyz cisnice napoj naleva. Opet svrchu pouze na dno sklenice. To nas nuti se porozhlednout po okolnich stolech. Jen tezko se hleda alespon jeden, ktery by typickou lahev nemel otevrenou. Nekteri hoste pouzivaji dokonce polovysoky stolecek, z jedne strany zakryty, k nalevani mostu z vysky, aby odskakujici kapicky neobtezovaly ostatni hosty. Fajn, neni to show pro turisty, ale co ten obrad znamena? „Kvaseny most ma nejlepsi chut, prave ve chvili, kdyz se radne okyslici. V tom se uvolni plnost jeho chuti. Proto se nikdy nelije do sklenice vice, nez na jeden, dva dousky,“ vysvetluje nam ochotne servirka, kdyz zadame dalsi lahev. Tuhle si uz vychutname, jak se patri!


]]>