23. listopadu, 2013

Funchal, Portugalsko

Paní domácí je ochotna zařídit vše, po čem může běžný turista na Madeiře zatoužit. Se svým sešitem pro plánování obsazenosti penzionu, který velmi připomíná diagram řazení vlaků Wilsonova nádraží v Praze, je až překvapivě flexibilní. Večer jsme u ni poptali výlet za delfíny, a ještě týž večer nám hlásí, ze loď nám odráží zítra v 10.30 od přístavní mola.

Před desátou vyrážíme do přístaviště. Sportovní katamarán se postupně plní cestujícími a jakmile je paluba střídmě zaplněna vyrážíme na moře. Na první úlovek nemusíme čekat dlouho. Nedaleko přístavu potkáváme vojenskou ponorku, dokonce s posádkou na horní palubě. Vojáci nám ochotně pózují a zdraví nás na dálku. Tohle nebylo v ceně, snad nás za to kapitán nebude chtít zkasírovat. Pokračujeme dál na moře, plujeme podélně vzdálených útesů. Katamarán je po stranách obsypán lačnými pozorovateli, nikde však není ani mřenka, natož vodní savec. Pomalu otáčíme k návratu. Výlet za delfíny je bez garance delfínů, údajně se s 90% šancí objeví, hlásá leták na lodní atrakci. Těch 10% se nikdy nezdálo by reálnějších. Jakmile otočíme příď lodi směrem k přístavu, začnou se po pár minutách nad hladinou mrskat a skákat delfíni. V hejnech. Foťáky cvakají zběsile. Každý se snaží chytit nejlepší záběr, alespoň solidní fotka se podaří jen zřídka. Krátce poté se k představení delfínů přidávají dvě kulohlavé velryby. Krása, jen tak je pozorovat.  Černí kulohlavci nás provázejí až k přístavu.

Před odjezdem vyrážíme na nákup pro pár suvenýrů, především místních plodin. Na palubu si bereme i velkou čerstvých kytici strelícií za necelých deset euro. Jen si nejsem jist, zda ji dostaneme do letadla.

S Madeirou se loučíme ve velmi brzkém ránu, kdy Madeiřané i dočasní obyvatele ostrova ještě spí. Odbavení proběhne bez problémů, nápad odvézt si jako suvenýr místní květy měla asi polovina pasažérů. Odlétáme a pilot stáčí letadlo na konci ranveje prudce vpravo, pomyslně kopíruje oblouk na pravé křídlo při přistání.  

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Jardim do Mar, Portugal

Vyjizdime od mariny, vcerejsi planovani trasy nam zabralo vice casu, tak jsme si radi prispali. Odjizdime totiz mimo Funchal a noc chceme stravit na pobrezi. Cesta vede po skalnatem pobrezi, stridaji se tunely s mosty, autobus splha a klesa v uzkych serpentinach vedoucich nad vysokymi utesy cnejicimi nad oceanem. V jednu chvili autobus zalije raz vody. Prave jsme projeli vodopadem. Prijizdime do Calhety, dal nas uz autobus nedoveze. Nastup na nejblizsi levadu je asi 10 km. Taxikari jsou jako vzdy pripraveni dopravit turisty na start jejich levadoveho putovani. Ridic nasi zlute drozky umi slusne anglicky a pojem „garage“ dobre zna. Jedna se o parkoviste vyuzivane turisty a agenturami pro nastup na levadu. Na pobrezi je hezky slunecno, my vsak stoupame vyse do hor, kde pribyva mraku a u nastupu pred levadovym tunelem slabe prsi. Poprve nasazujeme celovky a vrhame se do tmy 800 metru dlouheho tunelu. Pocasi na jeho druhe strane neni o nic lepsi a jemneho destiku se nezbavime po cely den. Prodirame se po uzkych stezkach levad, na jejichz konci nas cekaji dva nejhezci vodopady Madeiry: impozantni sto metru dlouhy vodopad Risco a 25 Pramenu s malebnou tuni. Naladu nam nezkazi ani tolik pocasi, jako asi ctyri autobusy prevazne nemeckych turistu jdoucich husim pochodem, kterym se vyhybame na uzkych pesinach a kteri ani neodpovi na pozdrav.

Z levad se vracime pres Calhetu do primorske vesnicky Jardim do Mar. Presne vyplnuje zdejsi zaliv a je udajne oblibenym cilem serfaru, stejne jako nase dnesni ubytovani. Stojime prede dvermi, z nichz se loupe barva, nad nimi poveseny rozlomeny surf, a vubec cely dum vypada zvenci ponekud opryskane a zasle. Na zvonek nikdo neodpovida. Na mobil se jiz dovolame, pry s nami pocitaji. Jenom nevim, jestli my jsme pocitali s timhle. Po par minutach nas muz vpousti dovnitr se slovy, at si udelame pohodli, ze majitelka prijde za dvacet minut, a odchazi. Poustime se sami na obhlidku. V hornich patrech jsou dvouluzkove loznice a spolecna nocleharna rozdelena zavesy do komurek s dvojluzkem, vse vyvedeno v kriklavych barvach. V prizemi je pak kuchynka, uprostred patia bar a lavicky s jidelnimi stoly a dalsi zazemi ubytovaciho zarizeni. Sedime na divoce zarostlem dvorku, ktery ze vsech stran uzaviraji zdi. Pozorujeme dve kocky hrajici si s poloprazdnym pytlem od krmeni a trpelive cekame, co prijde. Pani domaci se objevuje ve dverich se dvema ratolestmi. Vzhledem k jejimu mladi pouze hadame, zda mohou byt jeji. Ubytovava nas a my se snazime overit informaci o zitrejsim busu zpet do Funchalu. Bohuzel nema o busech ani paru. Po asi peti telefonatech a kontrole na internetu nam sdeluje, ze nas autobus zitra v osm nejede. Pouze v sedm a potom az vecer. Jsme trochu v rozpacich, na internetu jsme jej bez problemu nasli, jen nebyl uveden presny cas prijezdu do Jardimu. Vsechny jizdni rady totiz uvadeji pouze prijezdy do vetsich mest, zastavkove jizdni rady zatim zustavaji neobjeveny. S druhou otazkou si poradi o poznani lepe. Zajimame se o dobrou rybi restaraci, byl by hrich tady jist cokoli jineho nez rybu. Nabizi nam Espadu s bananem (typicke madeirske jidlo) z vlastni kuchyne. Lehce zaskoceni faktem, ze zde muze probihat kulinarske predstaveni, a zaroven trochu zvedavi, nakonec prijimame.

V pozdnim odpoledni se projdeme k zastavce busu, pochopitelne bez jakychkoli jizdnich casu, a koncime v malem baru na promenade. Podvecerni sklenka madeiry uz patri k nasemu folkloru, ja si jeste neodpustim malou kavu, za coz si mne Janca rada dobira. Slunce pomalu zapada za obzor a my zjistujeme, ze se nabizi vyborna sance navstivit mistni plaz a pripadne vyzkouset teplotu more. Nachazime ji na druhem konci promenady posetou navezenymi oblazky o prumeru pstrosiho vejce. Sopecny puvod Madeiry se podepisuje i na barve mistnich plazi, jsou cerne. Kameny brehy zpevnuji a zabranuji jejich odplaveni. More je rozvlnene a prijemne teple.

Vracime se zpet do ‚Guesthousu‘ a jsme prekvapeni atmosferou, ktera zde panuje. Tma jakoby setrela vsechny ty drobne nedokonalosti a dala ve svetle luceren povesenych po celem dvore vyniknout jeho prostrou. Jedni spolubydlici dojidaji veceri pod pergolou a konverzuji u lahve vina, druzi vari v male kuchynce. My po chvili take usedame pod rozsvicene lucerny a cekame, jake mistrovstvi kuchyne nabidne mistni pohostinstvi. Filet z espady v bylinnem testicku s bananem si vychutname do posledniho sousta. S lahvi cerveneho vina je to bajecna tecka za dnesnim dnem.

PS: Nase pratele z Norska jsme dnes nepotkali.

]]>

<![CDATA[

Santana, Portugal

Je sedm hodin rano a budik se vehementne dozaduje pozornosti. Autobus do Santany odjizdi v osm deset, se snidani mame tedy napilno. Mesto kratce po rozedneni zije prekvapive cilym ruchem. Centrum je plne lidi, aut a hlavne autobusu. Ty tvori v ulicich casto dlouhe kolony a je videt, ze jsou oblibenym dopravnim prostredkem, temer az kulturnim prvkem Madeiranu. Autobusovych stanovist i provozovatelu je nekolik, tezko se lze vyznat. Vybaveni plankem z infocentra nalezame zastavku bez problemu na poprve. Dnes nejedeme podel pobrezi, ale cesta vede vnitrozemim horskymi sedly a prusmyky. Ridic mistrne krouzi do zatacek, autobus poskakuje nad vysokymi strzemi a vytrvale stoupa az do 1.400 metru.

Soferske umeni zdejsich autobusaku je povestne, casto si pripadame jako pri zavodech do vrchu. Obcas mam pocit, ze Alonso se ucil jezdit prave tady. Mezi jinde malo vidane dovednosti patri i stinitko ala „rucni ksilt“. Brzy poznavame, ze ridic ma na Madeire vysadni postaveni. Krome dopravni obsluhy obydlenych oblasti zajistuje i dalsi servis obcanum. Na jedne zastavce vyklada dve tasky s pecivem, na dalsi predava noviny. Je novinovym kuryrem i pekarem v jednom. Zaujate pozorujeme i debatu, kterou vede s dalsimi cestujicimi. Nejdrive pouze na prednich sedadlech, brzy se vsak pripojuji dalsi. Tema lze tezko odhadnout, madeirsky dialekt se mi nepodarilo do konce pobytu osvojit. Prijde nam to vsak jako psychologicka poradna. Navic dokaze projevit i socialni citeni, kdyz na jednu babicku, ktera si zapomnela rezijni jizdenku, necha pred jeji zahradkou cekat cely autobus, aby si pro ni mohla dojit.

Autobus stavi v Santane a my prestupujeme na taxi, ktere nas doveze na parkoviste u nastupu na Pico Ruivo, nejvyssi horu Madeiry. Je zatazeno a mrholi. Na cestu se vydavame sami, nikde nikdo. Splhame po uboci sopky a asi po pul hodine predbehneme skupinu nemeckych duchodcu. Za necelou hodinu jsme na vrcholu. Vitaji nas vyhledy jake svet nevidel, bohuzel ani my. Je oblacno a viditelnost sotva na 30 metru. Pico Ruivo je vyhaslou sopkou a jednim ze tri nejvyssich vrcholu Madeiry. Vede pres ne udajne nejhezci trek Madeiry. To byl take nas puvodni plan. Cesta je vsak z duvodu sesuvu kameni jiz tri tydny uzavrena. Obracime tedy na zapad po hrebeni smerem na Encumeadu. Prochazime lesem zakrslych drevin a vzrostlych preslicek, ktere dosahuji vysky dospeleho muze. Vetsina stromu jsou jen hole ohorele kmeny tvorici nekdy az strasidelne tunely. Postupne klesame a vyhlizime vhodne misto na svacinu, az prijdeme do sedla s malym vrcholkem. Idealni utociste pro hladovce jako my. Vrcholkem je primo Curral das Freiras tycici se nad udolim jeptisek, do ktereho se nam otevira nadherny vyhled. Cele udoli je posazeno v kotline, takze oblacnost na nej pres vysoke stity nedosahne. Skrz nej vidime dokonce ocean. Pri pohledu na druhou stranu dohledneme na druhe, severni pobrezi ostrova. I pres honici se mraky je to jedinecny zazitek.

Najit odbocku do udoli jeptisek neni nijak tezke. Signalizuje ji nekolik dosud ohorelych tabuli. Napisy na nich jsou vyvedeny v drevenem uhli a vypaleny snad Hefaistem samym. Cesta se prudce svazuje, preslicky a kosodreviny stridaji eukalyptove haje. Jsou to zvlastni stromy, vysoke a majestatne a svlekaji kuru jako hadi kuzi. Cary lyka z nich visi jako lijany, vsude pod nimi se valeji dlouhe pruhy nepotrebne kury. Mlade hajky jsou navic provoneny silicemi eukalyptu a pastvou pro nase prudusky.

Les se pred nami otevira a ukazuje na vesnicku Curral das Freiras, kde nachazime i zastavku busu. Bar je opet jen nekolik kroku, a tak uzavirame dnesni etapu jak jinak nez sklenkou madeiry. Bus jede vcas, vykrouzi zatacku a vyrazi smer Funchal. Jeste posledni zastavka v udoli, kde pristupuji nasi stari znami Norove. Kdyz nas uvidi, roztaji usmevy i jinak chladnym severanum. Ve Funchalu se loucime se slovy: „Nashle zitra.“

]]>

<![CDATA[

Porto da Cruz, Portugal

Dnes je ranni kava o poznani lepsi nez vcera. Jance se presto podari zajistit od personalu cerny caj. Ceka nas vystup na prvni levadu. Levady jsou dumyslne budovana koryta, ktera rozvadeji povrchovou a destovou vodu z hor do sussich oblasti ostrova. Vedle nich vedou pesi stezky, po kterych lze dojit vetsinou az k pramenum.

Balime svaciny a vyrazime na zastavku busu.Ta se casem plni dychtivymi levado-lezci, jak je videt z jejich obleceni. V buse pred nami sedi dvojice a vehementne diskutuje nad mapou. Chvalim jim vybaveni a zjistujeme, ze jdeme na spolecnou pobrezni levadu v severo-vychodni casti. Fajn, mame partaky z Norska.
Mijime cestou zname letiste na pilotech a po hodine ridic hlasi nasi zastavku. Venku uz prsi. Vystupujeme pouze my a nasi norsti partaci. Nasazujeme plastenky a vyrazime. Norove jsou ponekud pozadu, oblekaji se. Po nekolika metrech narazime na ceduli se zakazem vstupu. Levada je rozbagrovana. Chvili se rozmyslime, pak se rozhodneme pokracovat dal. Nejsme jedini. Nori bezi jak o zivot, takze nas brzy predbehnou. Nepachtime se za nimi a radeji vyhlizime odbocku, ktera nas dovede k pobrezi. Skutecne, po chvili levada uhyba vlevo a ukazatel vpravo do kopce hlasa stezku na Boca do Risco. Pruvodce popsal vsechny indicie spravne: maly domek s plechovou strechou, casovou vzdalenost a pravotocivou stoupajici cestu. Nasi kamaradi z Norska ovsem bezi dal. Zahledneme je shora, piskame, nic. Uvidime je jeste..?

Skrabeme se vzhuru az do sedla Boca do Risco. Nastoupane metry citime v nohach a odmenou jsou nam krasne vyhledy na utesy severni strany ostrova. Pozorujeme mraky, nad oceanem prsi a ve srazkove stene se leskne duha. Mraky brzy dorazi az k nam a spusti se dest. Jdeme v blate. Prubezne sundavame a opet navlekame plastenky, jak dest sili a ustava. Pri dalsim lijaku zastavujeme pod vavrinem a davame si svacinu. Zapijime ji douskem slivovice, kdyz se objevuji Norove. Norka z dalky s usmevem hlasi: „Super mapa je nam k nicemu, kdyz ji nepouzivame!“ Nabizim slivku na posilnenou, neodmitaji. Za chvili uz supajdi za nami. Dlouho jejich tempo nevydrzime a poustime je pred sebe. Jejich zada nam po nekolika minutach mizi za stromy.

Jeste k tem mistnim destum – vylozene oceanske podnebi a hornate pobrezi zpusobuje, ze dest prichazi zcela bez varovani. Zadny vitr, pokles tlaku a poprchavani. Spusti se lijak, jako kdyz nad vami nekdo otevre kohoutek sprchy. Stejne rychle je i po desti.
Pokracujeme stezkou dal, kochame se vyhledy na utesy a blizime se k nasemu cili: vesnicce Porto da Cruz. Mijime domek maleho vinare a brzy schazime dolu k pobrezi. Zdejsi koupaliste se slanou vodou je prekvapive opustene, ozivuji jej pouze dva rybari stojici na okraji s udicemi nahozenymi do rozvlneneho more. Po ceste na zastavku autobusu cistime zablacene boty v kazde vetsi kaluzi. Bus odjizdi az za pul hodiny, a tak usedame v blizkem baru na sklenku madeiry. Tam uz nas cekaji k nasemu prekvapeni stari znami: Norove.

]]>

<![CDATA[

Funchal, Portugal

 Rano si prodluzujeme na maximum a na snidani dorazime po ctvrt na deset. Nabidka svedskych stolu je dost stroha, nicmene doplnena, chybi tu vsak caj. Spokojime se tedy alepson s tradicni bilou kavou, chutna ovsem dost nevabne. Pri usedani ke stolu neopatrne drknu do stolu a Janca zvola v nadsazce: „Achtung“. Za okamzik se od vedlejsiho stolu zveda starsi par a preje nam: „Schonen Tag“. Tak dneska jsme pro zmenu za Nemce.     Dostatecne nasyceni vyrazime na obhlidku mesta, ktere bude nasledujicich nekolik dni nasi zakladnou na ostrove. Cestovat po ostrove hodlame prevazne mistni hromadnou dopravou, hodila by se nam proto mapa a jizdni rady autobusu. Autobusovych spolecnosti je totiz nekolik a znalost prijezdu a odjezdu, stejne jako zastavek, si mistnich peclive strezi jako jedinecne know-how. Orientacnim bodem ve meste je kabinkova lanovka, kde by mela byt i stanoviste autobusu. Jdeme tedy primo tam.   U lanovky stoji fronty turistu pokrocileho veku, na nabrezi probiha rekonstrukce a vznika nova marina s parkem. Je jasno a slunecno. Prochazime po nabrezi k centru, kde se prodirame mezi prevazne nemecky mluvicimi duchodci a stankari nabizejicimi zarucene prave a originalni zbozi jako treba bryle RayBwn, to neni preklep 🙂 Ve snaze najit informacni centrum prichazime az k parku tycicimu se vysoko nad marinou. Obdivujeme jeho krasnou upravu s exotickou kvetenou i stromovim. Musel by clovek byt zkuseny botanik nebo rozeny basnik, aby dokazal tuto jedinecnou kompozici popsat slovy. Videli jsme vzrostle datlove palmy, mohutne fikusy a ibisky a dalsi exotickou floru, kterou lze tezko najit v nasich botanickych zahradach, dost mozna i atlasech. Ruznych druhu rostlin jsou tu snad desitky. Vsechny peclive usporadane kolem jezirek a rafinovanych fontan poskytuji prekrasny esteticky zazitek. Po kratke svacince v tomto rozkvetlem raji vyrazime na dalsi pokus najit infocentrum. S pomoci mapy zakoupene v obchode se suvenyry se nam to dari (mapa za 4,50 EUR – prodavac byl vskutku obchodnik a nevedel vlastne nic krome toho, ze tahle mapa je nejlepsi).        V ‚icku‘ dostavame cenne rady k organizaci a zakladni planek nastupist autobusove dopravy. Pomyslny jednotny jizdni rad ocekavame ale marne. ‚Vse si najdete na internetu nebo primo na zastavkach‘, dodava urednice. Odchazime celkem spokojeni, s mapou mesta, ostrova a planem nastupist uz nas nic neprekvapi!     Mirime na mistni trziste. Pruvodce hlasa, ze dnes jiz funguje spise jako kulisa pro turisty a my mu davame po chvili za pravdu. Turistu plno, mistni se mu zrejme kvuli nadsazenym cenam vyhybaji. Presto je tu dost zivo a prodavac ochotne nabizi ochutnavku ovoce. Okusime nekolik druhu exoticke Maracuie a koupime par kusu na svacinu. Pote se presouvame na terasu mercada a objednavame prvni Vinho do Madeira. Zpusobem pripravy se jedna o tentyz napoj jako znamejsi Portske, jen toto pochazi z ostrova. Popijime a cas tu ubiha ponekud pomalu. Je kolem pul druhe a my se presouvame na lanovku, ktera nas odveze na horu Monte ozdobenou kostelikem. Lanovka je paradni s velkou kabinou jako z alpskeho strediska. Jednou z madeirskych atrakci je jizda na drevenych sanich s kopce dolu. Sane ridi dva mistni sanari v bilych stejnokrojich a kozenych botach se silnou podrazkou. Rada turistu do nich useda a klouze strmou ulici dolu. Jedou prekvapive rychle. My mezitim usedame na malou svacinku u maleho jezirka a porcujeme prvni maracuie. Prodavac zrejme neodhadl spravne jejich zralost, takze duzina je pomerne tuha a neni ani tak sladka jako na mercadu.    Opoustime Monte a cestickami se propletame ze strmeho kopce. V jedne z ulicek mijime mistni bar. Nemohu si pomoct, abych do nej nenakoukl. Vypada dost zasle, tri osoby nad cimsi dost živě diskutuji. Muz nas zahledne a temer vybiha ven a neodbytne nas laka dovnitr. Po chvili vahani se nechame premluvit. Nabizi, resp. naleva se zdejsi liker – Poncha. Jedna se o  smes palenky, medu, limety a pomerance. Je dost silna, kolem 50%. Chut ma jemnou, a tak nas ani moc nezarazi, ze se naleva po jedne deci. Mlada pani je dost hovorna a mluvi slusnou anglictinou. Hned se nas pta: „Are you from the boat?“ Vyletni lode podle jeji reci mistni turisticky ruch podstatne ovlivnuji. „Od podzimu do jara tu mame vzdy alespon tri az ctyri (kotvici) lode,“ hlasa pysne. My se s diky loucime, nohy se nam trochu pletou, ale jdeme s usmevem. Musime jeste stihnout nakup a naplanovat zitrejsi vylet na nasi prvni levadu.

]]>

<![CDATA[

Funchal, Portugal

Jsou čtyři hodiny odpoledne a letiste Vaclava Havla je ponoreno do huste mlhy. Cily ruch priletu a odletu letadel to ovšem nijak nenarusuje. Mohutne proudove stroje jakoby priletaly a odletaly do neznama, jakoby mlha byla pomyslnou branou do jiného světa. Nas novy svet na nasledujicich sedm dni však sve jmeno ma. Jmenuje se : Madeira. Chystame se na ostrov věcného jara na zapad od marockeho pobrezi.

Předtím, než však budeme moci okusit kras a pozitku, které Madeira nabizi, musime projit rutinou letištních kontrol, cekani a front, jez jsou nastrazeny na každého cestovatele. Málokdo si skutecne uziva toto predstaveni, jehož je sam hlavnim protagonistou, neboť působí jako vylozena ztrata casu. Vse je navíc podporeno téměř absolutni sterilitou letištních prostor. Nutno však dodat, ze nas cekaji asi tri a pul tisice kilometru a s odbavenim je překonáme za nějakých šest hodin, to vše včetně prestupu v Lisabonu. To uz preci jen za mensi cestovatelske utrapy stoji.

V Lisabonu se nam naskyta neobvykla situace. Servis naseho puvodniho letadla a jeho pripravu na další let muzeme pozorovat přes sklo letisni haly na několik metru v primem prenosu. Organizace a synchronizace ukonu je obdivuhodna. Zavazadla, palivo i zasoby jidla jsou doplneny do 20 minut. Poslední konci v zavazadlovem prostoru dva domaci mazlíčci.

Znacnou zmenou projde i skupina nasich spolupasažéru. Jiznejsi charakter se vyznacuje především vetsím chaosem při odbaveni. Naší zapadni sousede by zvladli za stejnou dobu nastoupit i vystoupit a to vse trikrat za sebou.

Další let probiha hladce a brzy jsme na dohled pristavaci drahy na Madeire, která musela byt z bezpečnostních duvodu prodlouzena. Jeji koncova část je tedy postavena na dost vysokych sloupech nad morem. Pilot krouzi poslední zatáčku a pohodlne pristava na ranveji, jejiz osvetleni z vysky pripomina pobrezni promenadu. Vyzvedavame kufry u pasu a mirime na zastavku autobusu, který nas doveze do hotelu ve Funchalu. Jizdni rad je však proti. Hlasi poslední odjezd v 18.55, mame tedy čtyři hodiny zpozdeni. V tom nas oslovuji nejaci turiste dotazem, zda jsme Polaci a jedeme do Funchalu. „Cesi“ odpovidame a domlouvame se na společném taxi. V zapeti mirime téměř zavodnim tempem k hotelu, projizdime uzke a strme ulicky pripominajici spise cernou sjezdovku. Ty si budeme moci jiz zítra osobne prozkoumat!

]]>