<![CDATA[

Porto, Portugal

Na Portu je krasnych hned nekolik veci. Zaprve: Vypada to, ze vsechno zde ma sve misto a jakysi rad. Zadruhe: Centrum mesta je krasne, historicke a ciste, a nebojite se zde odbocit do vedlejsich ulicek. Zatreti: Rozklada se v nadhernem udoli reky Douro, ktere neni zkazeno tunami betonu, naopak vysoke a elegantni mosty jej zdobi. Zactvrte: Mate pocit, ze vsechno je tu za rohem a skutecne tam nakonec snadno dojdete pesky. Zapate: Je tu zivo nejenom diky turistum, v mistnich kavarnach stale prevazuji domaci. A konecne zaseste: maji tu opravdu velkou spoustu dobreho portskeho vina!
Snidame na hlavni avenide, ktera svou dispozici nasinci pripomene prazske Vaclavske namesti obklopene historickymi budovami, v cele s radnici misto narodniho muzea. Jen je o poznani klidnejsi. Poridite zde od bankovniho uctu, pres dobroty v podobe pasteis s meia leite, az po novy automobil. Snidanovou nabidku zde nove obohacuje francouzsky toust.
Mistni lide jsou otevreni a srdecni, stejne jako domaci naseho hostelu. Jeste ted si tu vcerejsi scenu vybavuji, jakoby se stala pred chvili. Sotva otevreme dvere od auta pani domaci bez rozpaku spusti portugalstinu vysokou kadenci, aniz by se ujistila, zda rozumime. Vysvetluje nalezitosti ubytovani, parkovani, placeni…Pak se na vterinu zastavi a pta se: ‚Comprendes?‘ Zaskocen otazkou se zmuzu na pouhe prikyvnuti, coz je signalem k dalsi slovni salve. Hlavni dvere se zamykaji pouze na noc, v tom pripade staci dvakrat zvonit a pani hned pribehne. Zazertuji, ze tedy nepotrebuje spat, nacez mne uklidnuje, ze ‚sim problema.‘ Jeji monolog na chvili ukoncuji prave prichazejici hoste, zatimco my neseme kufry na pokoj. Za zady jeste slysim novou slovni sprsku jak jinak nez portugalsky.
Hluboke udoli reky Douro spojuje nekolik mostu vcetne zeleznicniho, ktery patri metropolitni draze a pesim. Poskytuje nadherny vyhled na obe strany. Ze stareho mesta pres nej mirine k Vila Nova de Gaia, kde se nachazeji vinne sklepy s cennym obsahem v sudech zrajiciho vina. Vino zde zraje v dubovych sudech nekolik let, nez je pripraveno k expedici do celeho sveta.
Po lehkem obede jdeme primo do sklepa, kde ochutnavame vzorky Porto Ruby, Tawny a Rose. Kratce nato nasedame na Rabelu, lod, ktera drive slouzila k preprave vina z vinic prave do zdejsich sklepu. Jeho navstevu s ochutnavkou dostavame navdavkem zdarma.
Prirazime ke brehu a lacne se vrhame do jednoho z tradicnich sklepu jmenem Calém. V cene je prohlidka s prednaskou a ochutnavka portskych vin. Mame moznost si zvolit dva nebo tri druhy. „Chteli bychom tak asi pet!“ nastinuji nas degustatorsky zajem a snazim se pusobit profesionalne. Z ochutnavek vinnych sklepu jizni moravy mam preci uz dostatek zkusenosti. „No, v cene jsou tri a dalsi si muzete pripadne prikoupit, kdyz i potom budete mit chut“, odpovida pruvodkyne ponekud nevericne.
Prohlidka je zajimava a nastesti ne prilis dlouha. Blizi se ocekavana degustace. Prichazime ke stolum, vzorky zde cekaji predem pripraveny. Nase mista poznavame hned, jedina maji tri sklenky a tri ruzne lahve portskeho. Dokonce mame vyber s dvema cokoladovymi kosicky, aby chut porstkeho lepe vynikla. Davky vzorecku jsou poctive, jsme radi, ze mame s sebou vodu. Vino je prijemne sladke, ale tezke. Na ctvrty kousek uz nemame sily, dokupovani nebude treba. Odchazime prijemne ovineni a podvecernim mestem jdeme dospat zanedbanou siestu.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Cabo da Roca, Portugal

Rano davame Lisabonu sbohem, Adeus Lisabon! Ceka nas dalsi z mysu naseho putovani, nejzapadnejsi bod pevninske evropy Cabo Da Roca. Prodirame se kopcovitou krajinou zahalenou v nizko plujicich mracich, teplota znatelne klesa na pouhych 15° C. Zazivame teplotni sok. Je pomerne vetrno a vitr pocit chladu jeste umocnuje. Rychle se oblekame do pozapomenutych bund a vydavame se na utes vysoky 150 metru. Turistikou nepoznamenane misto vzbuzuje prinejmensim respekt. Vetsinu roku je mys zahalen v mracich a mlze a vyhled z nej je mizerny. Mame tedy pomerne stesti, je sice pod mrakem, ale oblacnost je pomerne vysoko nad morem. Lze zde zakoupit certifikat o navsteve nejzapadnejsiho bodu s vlastnim jmenem a peceti, sest euro nam vsak pripada prilis.

Obracime vuz zpet k pevnine a na ceste do Porta planujeme jeste jednu zastavku ve starobylem mestecku Sintra, zapsanem na seznamu UNESCO. Zajima nas zdejsi hrad, Palacio de la Pena, s prilehlym parkem. Do hradniho komplexu vstupujeme dolni branou. Prochazime kolem soustavy nekolika rozlehlych jezirek kaskadovite umistenych za sebou. Najednou jako bychom se ocitli uprostred tropickeho pralesa. Mohutne sekvoje doplnuji kapradinove palmy ruznych velikosti. Jsme uchvaceni z dalsich druhu exoticke flory. Park tu pripominaji pouze decentne dlazdene chodnicky, jinak je to divoka priroda pralesa. Jedno vime jiste, z oblibene prazske botanicke zahrady budeme tezko jeste nekdy uchvaceni.

Blizime se k hradu jehoz roztodivna fasada hyri barvami. Jeho jednotlive casti jsou postaveny v nekolika architektonickych stylech. Hradby a zdi jsou doplneny okazalym cimburim s vezickou snad v kazdem rohu. Tento skvost neni prekvapive vytvorem dejinych dostaveb a prestaveb, ale stavbou na zakazku manzela spanelske kralovny. Mohli bychom tu stravit cele hodiny, ale ceka nas cesta do Porta, nepsaneho hlavniho mesta severni casti Portugalska.

Po malem obede u maurské fontány zdobene malovanymi kachlemi, znovu roztáčíme kola našeho coche a vydáváme se na cestu do Porta. Tentokrate nas ceka delsi usek, ktery pozvedne nas dosavadni denni prumer. Znovu tak testujeme kvalitu dalnicni site, projizdime pohorim Serra de Sintra, prekonavame cetna udoli rek a kochame se vyhledy na vrchovinu.

Prijizdime do Porta, mesto pusobi velmi ciste a klidne. Ulice jsou uklizene, auta zaparkovana v radach, obchodnici se zapadem slunce lesti sve vylohy. Jakoby tu veci oproti Lisabonu dostaly rad. Je to imponujici pohled pro stredoevropana a nesrovnatelny s chaosem a nabubrelosti Lisabonu.
Rychle se ubytujeme, pani domaci je velmi mila a svuj projev omezuje pouze na portugalstinu, kterou uznava jako jedinny a zaroven univerzalni svetovy jazyk. O tom vsak pozdeji. Hladovi vyrazime sehnat neco k jidlu do mezi turisty i mistnimi oblibene ctvrti Ribeira. Po vsech tech pochoutkach nemame uz moc chut na ryby. Vzhledem k nabidce se ryby nakonec zdaji jako nejlepsi volba. Janca si dava morskeho dasa a ja olihne na grilu. Bile portske jako aperitiv chutna bajecne. Z olihni na grilu jsou nakonec jejich kousky pecene v oleji se zeleninou. Pry mistni zpusob grilovani, to se muze hodit pro pristi navstevu. Veceri zakoncime opet portskym vinem, tentokrate cervenym z jednoho z nejstarsich sklepu Dona Antonia Ferreira a nemuzeme se dockat, az zitra ve sklepich ochutname dalsi.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Lisbon, Portugal

Na ceste k delte reky Tejo zastavujeme v mensim primorskem mestecku Sesimbra. Zdejsi plaze jsou udajne jedny z nejhezcich v Portugalsku a velmi oblibene prave mezi Lisabonany. Blizime se k mestecku a husty provoz potvrzuje, ze se jedna popularni letovisko. Nekolikrat obkrouzime centrum, nez najdeme misto na parkovani. No, najdeme…podle hesla udelej si sam, parkujeme ve druhe rade na vzdalenejsim parkovisti. Strmou ulickou jsou videt piscite plaze a more je tu prekvapive klidne. Prichazime na plaz a neverime svym ocim. Deka vedle deky, slunecnik na slunecniku. Tolik lidi jsme doposud nevideli na vsech plazich dohromady. Je tu snad cely Lisabon. Teplota se pohybuje kolem 29°C a more je prijemne studene, do 20°C, coz mistnim nebrani ve vodnich radovankach. Kdyz slunce dosahne sveho maxima, vyrazime na obed. Pohosteni nabizi nepreberna radka mistnich podniku, vsude je ovsem plno k prasknuti. Toho obzvlaste litujeme, kdyz mijime podnik s kraby. Lide tu dokonce stoji frontu na stul.
Sedame v podniku u Tonyho, ktery nevypada nijak zvlast lakave. Kdyz vybirame z listku, cisnik nas zveda k vitrine s rybami a doporucuje jednu cervenou velkoocku, ze ji pripravi na grilu. Rybari a kuchari prominou, jmeno ryby jsem sotva postrehl a temer ihned zapomnel. Prinasi ji hotovou, celou, pekne rozlozenou boky na taliri. Janca malem pada do mdlob: „To prece nemuzeme snist..!“ Vychutnava si svou tretinu a ja dojidam zbytek. Nezbylo opravdu nic. Asi uz privykame na mistni porce.
Pokracujeme v ceste a vita nas hlavni mesto Portugalska, mesto slavnych moreplavcu, melancholickeho az smutneho Fada a sedmi pahorku. U hostelu, kam trefime s pomoci navigace hned na poprve, parkujeme kratce po pate hodine. Lisabon oplyva bohatou historii, mnozstvim kulturnich pamatek a zajimavosti, a proto se rozhodujeme nastoupit jednu z okruznich jizd, ktere nabizi mistni agentury. Po sieste se vydavame do centra a patrame po stanku, ktery je jiz zavreny. Bereme za vdek navstevou lisabonskeho ulicniho vytahu vedouciho k vyhlidce na zapadni cast mesta. Nacasovani je presne, pruvodci hlasi: „Pristi odjezd je posledni.“ Cestu zpet volime jiz pesky, abychom si prohledli centrum mesta a prilehleho okoli. Nevericne kroutime hlavami nad ulicemi plnymi volne se povalujicich odpadku a nelibe vonicich verejnych zachodku.

Jdeme volnym tempem po siroke pesi promenade obklopene obchody, kdyz v tom nas zastavi typek a nabizi ‚tycinku cokolady‘, kterou trima v ruce, se slovy : “Good price!” S diky odmitam a pokracujeme dal. Janca znatelne zrychluje krok, ze se ji sotva drzim. Hasisak to jeste jednou dvakrat zkusi, a pak odpada. Janina je z tohoto zazitku evidentne nesva, zrala na sklenicku vina. Zkracujeme prohlidku Placa do Comercio na nezbytne minimum a usedame v italske restauraci. U pizzy, která je prekvapive dobra, se pozastavujeme nad zvlastni atmosferou Lisabonu. Nas prvni dojem je rozpacity. Moc to tu nevoni, v ulicich je i na pomery jiznich statu velky neporadek, mnozstvi pristehovalcu a podivnych individui, kteri vtirave nabizeji turistum bezcenne tretky, v horsim pripade zdanlive zevluji kolem. Pri ceste domu zjistujeme, ze zde prave skoncila velka slavnost, zrejme na pocest sardinek, cimz se snazime omluvit neuklizenost ulic. Nakonec se stejne neubranime, abychom nepridali do kroku.

Rano patri opet snidani v mistnim baru, tzv. Pastelerii, ktera je hned za rohem. Vychutnavame sladkosti mistnich cukraru a nevynechame ani pasteis de nata, bilou kavu, ktera je zde stejne popularni jako u spanelskych sousedu a cerstvy pomerancovy dzus, jehoz sladke a plne chuti se lze jen tezko nabazit.

Z nabidky okruznich jizd nakonec vybirame jizdu tramvaji historickym centrem. Historicka linka ma dle jizdniho radu jezdit kazdych 20 minut. Po pulhodine cekani nam dochazi, ze portugalskych 20 minut znamena dve tramvaje za sebou, dalsi po 10 minutach a pak dlouho nic. Zastavka se plni nedockavymi turisty, kteri netrpelive preslapuji na miste a vyhlizeji tramvaj. Schyluje se k boji o mista. Tramvaj prijizdi, nasedame mezi prvnimi. Brzy poznavame hned nekolik pricin nepravidelne dopravy. Na zastavkach se potkava nekolik tramvaji najednou, cehoz ridici vyuzivaji k pauze na cigaretu a nevazanemu potlachu. Navic trolejove vedeni je dvojiho druhu a vyzaduje rucni prehozeni sberacu elektricke energie. Kuriozitou je take absence tramvajovych semaforu.

Tramvaj jako takova je jiz od pohledu historickym kouskem s ovladanim pomoci pak a vetranim stazenymi drevenymi okny. Prekvapive tito veterani slouzi i na vetsine beznych linek. Jezdi po uzkorozchodnych kolejich, vybaveny podobne uzkym rozchodem naprav, coz jim umoznuje prekonavat ostre zatacky stejne jako prudke najezdy do kopcu. Behem jizdy dostavame ochutnavat neco dejin Lisabonu a historie fada.

Jizdu tramvaji, ktera vede pres lisabonske pahorky, a pripomina tak horskou drahu pri nesrovnatelne mensi rychlosti, ukoncujeme predcasne u kostela a parku Estrela. V parku nachazime mohutne koruny fikusu s objemnymi koreny ktere nabizeji prijemne utocicte pred spalujicim sluncem. Pri shlednuti nadhernych kompozic musi botanikovo srdce zaplesat. Lituji, ze se me povedomi o flore omezilo na 50 druhu roslin a bylin z nasich luhu a haju pri loveni bobrika kvetin.
Nyní jiz busem jedeme do Belemu, relativne nove ctvrti se zajimovstmi jako je pamatnik moreplavcu, Torro de Belem a monstrozni klaster, který dnes ukryva knihovnu mořeplavectví. Je tu prekvapive cisto a prijemnou prochazkou dojeme az ke zminene torro de Belem na male obcerstveni. Počasí nas trochu zaskočilo, teplota se splha vysoka na 35°C. Jeden z duvodu k sieste, po které se vydavame na hrad. Snad poslední nenavštívenou památku ve meste. Volime kratsi cestu vedlejšími uličkami a Janca opet razne pridava do kroku. Pro mne jiz znamy signal, ze něco není v poradku. Prvni dojem si tak Lisabon napravil jen castecne, alespon u nas.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Évora, Portugal

Pomalu se loučíme s plážemi Algarve a vyrážíme pokořit dosavadní mizerné průměry ujetých kilometrů. Volíme kratší cestu vedlejšími silnicemi a různými spojkami, které nás vedou krajem kde hustota populace korkového dubu značně převyšuje hustotu obyvatel. Ráz krajiny se mění. Projíždíme kopcovitým hustě zalesněným územím a trpělivě hledáme ve změti stromů znamení, které nám odhalí podobu korkového dubu. Po chvíli se tajemství ukazuje. Zastavujeme v dubovém háji, kde parta dělníků obnažuje kmeny vzrostlých stromů. Ne náhodou je Portugalsko největším světovým vývozcem korku. Uháníme dál krajinou, která nám předkládá v různém sledu stale tytéž obrázky: háje olivovníků se mění v háje s piniemi a ty střídají kultury korkového dubu. Tyto polonahé stormy nás doprovázejí až do cíle naší etapy, kterou je Évora.
Odbocujeme na vedlejsi cestu, ktera se razem meni v prasnou silnici. Zlakala nas prohlidka nejvetsiho dolmenu Iberskeho poloostrova, pozustatku davneho pohrebiste Keltu. Znacenim se nikdo moc nezabyval, a tak brzdime nase coche pred uzamcenymi vraty jedne z cest. Uzivame si rally ‚zpatecka‘ a na nejblizsi krizovatce zkousime dalsi z odbocek. Tentokrat mame uz stesti. Parkujeme pod vzrostlym dubem a vydavame se po drevenem chodnicku k pohrebisti. Z dali je videt podivny plechovy pristresek, ktery ma zrejme chranit to, co pretrvalo tisicileti. V umornem horku nasedame a obracime zpet k Evore. Teplomer prave prekonava ctyricitku, klimatizace bezi naplno.
Do Evory prijizdime pred treti hodinou. Mestecko, jehoz siroke historicke centrum uchranily pred moderni zastavbou vysoke hradby a uchovalo si tak puvodni podobu, je lidu puste. Zastavujeme u hostelu, majestatne budovy, ktera drive slouzila jako hrabske sidlo a mnohe architektonicke prvky a vybaveni jsou puvodni. Kamenna dlazba, drevene schodiste i dvere, ktere se zaviraji se na petlici.
Recepcni vypisujici ubytovaci karty pusobi trochu jako podivin. Zvidave se ptam na speciality mistniho kraje: ‚Co byste doporucil?‘ Jakoby na tu otazku cekal celou vecnost, zacne chrlit jeden tip za druhym. ‚Tady v Alentejo jsou vyborne polevky, opravdu vyborne, typicka je z maleho zraloka. Jenom se tu do polevek pridava chleba. Predstavte si to, polevka s chlebem! Tohle ja nejim. Polevku mam rad, chleba mam rad, ale to musi byt zvlast!‘ „A co feijoada?“, dodam rychle, nez se nadechne. ‚Feijoada je taky moc dobra a oblibena, jenom se do ni tady v Alentejo davaji kusy veprove hlavy. Mam veprove rad, ale to je lepsi steak! Je tu jedno opravdu typicke jidlo, Torricados. Chleba zapeceny s masem nebo rybou. Kouzlo tkvi ve spouste cesneku a olivoveho oleje. Musi ho byt opravdu hodne, tak to mam rad! Mate radi cesnek? Jestli ano, musite ochutnat!‘
Po malem obede v mistnim bistru a kratke sieste se vydavame do centra. Fotaky chvili cvakaji, pote se usedame osvezit na namesti obklopenem pamatnymi budovami na pivo. Zivot zde nikam nepospicha. Atmosfera je velmi klidna, az je to znervoznujici. Jeden ma chut prepnout na rychlejsi prehravani. Alentejo je svym linym tempem povestne. Mistni obyvatele jsou povazovani ostatnimi portugalci za proste a ne moc bystre spoluobcany.
Vyrazime za dalsimi pometihodnostmi a za zdmi jednoho z parku, nachazime kout, kde je necekane zivo. Evora se bavi oslavou svatku sv. Jana, probiha Feira de Sao Joao. Atrakce vybizeji k poutovemu pobaveni, stanky nabizeji svatecni chody. Uloupime stul v preplnenem stanu, jehoz specialistou je torricados, ono povestne jidlo s chlebem a mnozstvim cesneku. Sotva objedname, tak k nam cisnik privadi dalsi tri spolustolulovniky, vek tak sotva dvacet. Hosi pokracuji v zabave a my se poustime do jidla. Nakonec se davame do reci smesi anglictiny, spanelstiny a portugalstiny. Objednavaji nam Abafado, druh bileho portskeho vina. Chutna vytecne jako digestiv, jsou poteseni, ze nam chutna a nabizeji dalsi dobrotu, tresnovy liker jmenem Ginja. Jsme jiz na odchodu a mladici s objednanou lahvi cerveneho moc nepokrocili. Loucime se a slibujeme, ze kdyz si pospisi, najdou nas u stankou s Ginjou. Stihli jsme se tam i vyfotit, jen ta lahev cerveneho byla na ne asi moc.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Cabo de Sao Vicente, Portugal

Snídáme v hostelu. Výběr není široký, ale nabízí nové chutě portugalska, mezi kterými objevujeme vyhlášené smetanové koláčky, pasteis de nata. Marně hledám olivový olej, který jsem si zvykl dávat na pečivo místo másla. Sympatická číšnice mi ho na požádání ochotně přináší a zvídavě se ptá plynulou španělštinou, zda jsme rodilí španělé. Na tento kompliment odvětím, že jsme Češi a že s portugalštinou na tom nejsme tak dobře. Navrhuje tedy kombinaci španělštiny a portugalštiny jako nejlepší prostředek ke komunikaci a s úsměvem odchází.

Nedočkavě se vydáváme na pláž. Do cesty se nám staví místní mercado s množstvím čerstvých ryb, chobotnic a dalších plodů moře. Nakupujeme zralé fíky velké jako pěst a přívozem se dostáváme na pláž. Moře je tu v porovnání se středomořským pobřežím chladnější, zato je však zdrojem vynikajícího osvěžení. Díky častému větru a zvolna klesajícímu mořskému dnu je oblíbeným cílem serfařů. Udiveně pozoruji několik zdatnějších jedinců, kteří dokáží po dlouhých vlnách elegantně klouzat. To má člověk hned chuť se na serf také postavit! Tato myšlenka mne rychle opouští, když opodál zahlédnu skupinku začínajících serfařů, kteří se marně snaží na prkně udržet a každá větší vlna obrací jejich kluzáky vysoko k obloze.

Slunce zkrátilo stíny na minimum a my nabaženi mořem a unaveni sluncem, se vydáváme na malý výlet. Našim cílem je najít nejjihozápadnější cípek evropské pevniny, mys svatého Vincenta (Cabo de Sao Vincente). Tvoří jej maják a klášter tyčící se na 60 metrů vysokém skalnatém srázu. Strmé útesy táhnoucí se po celém pobřeží jsou zřejmě oblíbeným místem turistů. Hned při příjezdu narážíme na několik turistických lákadel jako jsou pletené ušaté čepice a stánek s párky Letzte Wurst vor Amerika, které působí velmi vtipně. Jdeme procházkou po útesech a kocháme se výhledem na tento majestátný přírodní útvar. Je tu klidno, cestou potkaváme jen několik po záběrech lačnících turistů.

Ošleháni větrem přijíždíme do Lagos v době večeře, která se zde koná po osmé hodině, o poznání dříve než v sousedním španělsku. Večeři zakončíme stylově douškem portského vína v jeho čisté podobě, stejně tak i jako long drinkem porto-tonik, možná trochu překvapivě míchaném z bílého vína, avšak neméně chutném.

Noční procházkou směřujeme městem zpět k hostelu a pozorujeme čilý ruch kolem nočních barů. Mládež z celé Evropy se schází a připravuje na dlouhou páteční noc.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

27. června, 2013

Lagos, Portugalsko

Naše poslední sevillské ráno patří dalšímu poprvé. Janča usedá ke stolečku místního baru, zatímco já objednávám u vedlejšího okénka churros. Připomínají čerstvé smažené tyče koblihového těsta, podávají se s bílou kávou nebo horkou čokoládou. Samozřejmě nevynecháme ani čerstvý pomerančový džus.
Zanedlouho nakládáme naše „coche“ opět kufry a začínáme se loučit. Již neochutnáme další z výborných „tapas, sangríe či tinto de verano“, které Andalusie nabízí. Čekají nás zážitky v Portugalsku, respektive jeho nejjižnějším kraji Algarve proslulého svým slunným pobřežím.
Ještě než opustíme město zastavujeme na krátkou procházku v jednom z největších a nejhezčích parků – Maria Luisa. Jeho středem přicházíme k Plaza de Espaňa, výstavnímu náměstí, kde je vyobrazeno na padesát provincii, které společné tvoří Španělské království. Obrazy provincií jsou pečlivě poskládány z barevných kachlíček, zvaných „azulejos“, typických pro místní architekturu.
Nasedáme do rozpáleného vozu a zamíříme k portugalským hranicím. Stále více se blížíme k pobřeží a teplota postupně klesá na příjemných 29°C. Dálnice nenabízí zadně skvostné výhledy do krajiny, a tak se kocháme keři Rododendronu kvetoucích ve středovém dálničním pásu. Jsou vysazeny tak těsně u sebe, ze tvoří působivou květnatou hradbu.

Vyvstupuje před námi brána dálničního mýta, neklamné znamení, že jsme definitivně překročili hranice. Stejně jako mnoho dalších turistů zastavujeme a snažíme se zjistit systém dálničních poplatků. Brána hlásí: EasyToll (jednoduché mýtné). Informační stánek je zavřený a jeho elektronické dvojče hlásí poruchu. Z cedule čteme, že placený usek do Lagos stojí deset euro. Ovšem kde zaplatit? Nasedáme bezradně do auta a projíždíme branou. Tam zaplatíme 0,60 euro a pokračujeme v cestě. Jak to bude se zbylou částkou nevíme, očekáváme mýtnici na konci dálnice.
Cesta ubíhá rychle, míjíme Závětrné pobřeží a Faro s početnými zájezdy německých a anglických turistů. S malou zastávkou na oběd přijíždíme po páté hodině do Lagos. Dlouho neotálíme a vyrazíme na obhlídku zdejších pláží. Projdeme městem a rázem nás překvapuje několik mini plážiček. Obklopeny skalním masivem vzdorují četným nájezdům vysokých vln. Sestupujeme ze skalního masivu na pláž Dona Ana. Teprve nyní vidíme pravou velikost vln, VLN! Divoký Atlantik se zde ukazuje v plné síle, kterou znásobuje příliv. Tohle nejsou klidné vody jadranu, tohle moře je divoké jako byl sám zdatný námořník a obávaný pirát Francis Drake, který město dobýval. Nelze se tak divit, že i slavný mořeplavec a objevitel Vasco da Gamma, vyrostl právě v Lagos. Těžko by dosáhl tak slavných činů a objevu vyrůstaje na klidném pobřežím kdesi na pláži u Fara.
Slunce ještě pálí a my potřebujeme po dlouhé cestě osvěžení. Moře je chladné a vlny lákají k jejich překonávání. Odhodlávám se jako první a snažím se překonat kritický úsek v moři, kde se vlny lámou, než se roztříští o písčité dno. Vlna mne párkrát smete, ale a na potřetí se dostavám za ni. Síla je to opravdu mohutná.
Janča sbírá několik snímku a sama se ráda této výtečné koupele vzdává. Blíží se večer, a ten je nejlepší začít dobrým koktejlem v plážovém baru. Kocháme se výhledem na moře a přes veškerou snahu chaotické obsluhy nakonec i zaplatíme. Připožďuje se a my hledáme vhodný podnik na dobrou večeři. Usedáme v jednom tradičním baru, který vás na první pohled uchvátí pouze svou ošuntělou starobylostí, zato velmi milým přístupem personálu. Ptáme se po zdejších specialitách, rádi bychom zkusili rybu. Číšník nám doporučuje Cataplanu, místní specialitu tvořenou směsí ryb dušených v nerezovém hrnci se zeleninou. Když jídlo přinese, jsme trochu zaskočeni. Porce jako pro krále a celou družinu panošů. Nejprve vybíráme nejlepší kousky, poté se snažíme hrnec vyprázdnit. Úplně marně. Číšník, rodilý Moldavan, který si zde vydělává na živobytí a studia dávno vzdal, je mírně zaskočen, že jsme to nedojedli všechno. Omluvně vysvětlujeme nepřiměřenost porcí a poukazujeme na naše plné žaludky. Přesto lehce zaslzíme, když tu dobrotu odnáší.

PS: Další mýtnici jsme po cestě už nenašli.

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Seville, Spain

Snidame na oblibenem namesti Alfalfa. Nemuzu se dockat, az Janina ochutna dalsi z palety andaluzskych dobrot. Objednavame cafe con leche a tousty s drcenymi rajcaty a olivovym olejem. Snidani vychutnavame do posledniho sousta.
Je po jedenacte hodine a my se snazime rozetnout line rano navstevou katedraly a predevsim Giraldy, jeji mohutne veze. Fronty turistu nas rychle nuti zmenit plany a zamirit do blizkeho Kralovskeho Alcazaru. Byvale panovnicke sidlo s rozlehlymi zahradami nam v horkem odpoledni poskytuje prijemne utociste. Schovani ve stinu zdi malebnych patii obklopenych vysokymi palmovymi alejemi, obdivujeme umeni davnych stavitelu, architektu a botaniku.
V blizkem baru se setkavame se Santim, mym pritelem ze studii v Seville. Vypravi o sve praci a ja se snazim objevit davno zapomenute obraty ve spanelstine. Santi, vystudovany sociolog, uci na univerzite a odborne skole. Presto ma praci jen nekolik dni v tydnu a tomu odpovida i relativne nizky plat. Jeho pritelkyne je jiz rok nezamestnana, a tak oba ziji u jeho rodicu na venkove nedaleko Sevilly. Uvedomuji si, ze krasy mistnich kraju velmi snadno skryvaji tezkosti jeho obyvatel. Loucime se, zvu Santiho jiz po nekolikate do Prahy a on opet slibuje, ze jiste brzy prijede.
Prochazime oblibene obchudky se suvenyry, ktere nam prijdou stylovejsi a jaksi mene kycovite, nez kdekoli jinde. Zaroven jsou klimatizovane a pomahaji tak prekonat urputne horko. Shanim plakat, ktere se vylepuji na oznameni tech nejlepsich bycich zapasu ve meste. Urcite je maji, jen nevim kde presne. Projdeme marne na desitku obchodu a unaveni horkem usedame na maly obed, spanelskou tortillu se salmorejo, kterou Janca pozdeji prohlasi za jednu z nejpovedenejsich tapas. Nastava cas siesty, a tak se vracime k hostelu. Horko je nejlepsi prespat. Diky za ten vynalez, mila Andaluzie! Nenadale se ocitame u katedraly. Asi jsme spatne odbocili v jedne z ulicek. No nic, cestu od katedraly zname a trefime napoprve.
Brzy po sedme pokracujeme prohlidkou Real Maestranza, byci areny, kde se dodnes konaji byci zapasy. Mame smulu, dalsi budou az zitra. Jsou to tzv. novackovske korridy, kde sve umeni predvadeji mladi toreadori s mladymi byky. Kratce se projdeme po brehu Quadalquiviru a obracime sve kroky zpatky do centra, resp. do baru La Carboneria. Na rozdil od turistickych predstaveni, kterych je v centru hned nekolik, se zde flamenco tanci a zpiva za doprovodu spalnelske kytary pro navstevniky baru zcela zdarma. Schlazujeme vyprahla hrdla dzbankem Rebujita, ke kteremu si davame oblibene tapasy. Bar je brzy plny a predstaveni vnasi do horkeho salu energii v rytmu spanelske kytary a dupotu podpatku. Ani si neuvedemujeme, jak cas postoupil a ucinkujici se louci. Loucime se i my, zbyva vyhledat hostel a ulehnout. Vezmeme to tudy, jeste jsme tu nesli a je to nasim smerem. Stojime pred katedralou (opet), vsak cestu uz zname…

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Seville, Spain

Na snídani zamíříme z pokoje rovnou na terasu. Je zavřená kvůli silnému větru, a tak nás el Levante zahání do útrob hotelu.

Než vyrazíme do ulic, ujišťujeme se u recepční, že je místní trh otevřený. „Zavírá pouze v pondělí,“ kontruje, a my se vydáváme do centra. V ulicích je po ránu opravdu rušno, v místních barech servírují snídaně, café con leche a džusy z čerstvých pomerančů, obchody i náměstí jsou plné lidí. My je však lhostejně procházíme a jdeme rovnou na místní tržiště – Mercado Municipal. Nenajdete tu žádné cetky, zaručeně pravé kabelky světoznámých návrhářů ani turistické suvenýry. Stánky jsou plné čerstvých ryb, plodů moře a různé jiné havěti, kterou vnitrozemec rozezná jen těžko, masa, sýrů, nabízí se i ovoce a zelenina. Kupujeme čtvrt kila zralého ovčího sýra a stejné množství oliv, bude se hodit na svačinku. Je úžasné pozorovat ten cvrkot.

Skládáme kufry znovu do auta a vyjíždíme na trasu. Nedojedeme daleko. Stavíme u pláží rozkládajících se před Cádizem. Pozorujeme, jak si El Levante pohrává s pískem na nekonečně dlouhých plážích. Jemný písek poletuje všude kolem nás a jemně masíruje odkryté končetiny. Koupání tedy odkládáme a sbíráme lastury, které vyplavuje moře. Skoro je ani nepobereme.

Slunce začíná pálit a my pokračujeme směr Sevilla. Zastavujeme na koupání v Puerto Santa María a doufáme, že síla Levante nedosáhne až sem. Atlantik se zde mírně vlní, osmělujeme se a jdeme do moře, zatímco naše věci zapadávají všudypřítomným pískem. Slunce je už hodně vysoko, blíží se čas oběda. Sedáme si ke dřevěnému stolu v piniovém háji. Příjemný chládek a lavičky rozprostřené po celé ploše nás přímo vyzývají k usednutí. Ochutnáváme plody španělských farmářů zakoupených v Cádizu.

Velmi líně a neochotně se přesouváme do přehřátého auta. Projíždíme okolí přírodního národního parku Doňana, známého rozmanitým počtem druhu ptactva a divoce žijících koní. Ze silnice vidíme pouze několik párů čápů.

Ručička teploměru stoupá k 39 °C, vjíždíme do Sevilly. Hostel se nachází v historickém centru, plném křivolakých a úzkých uliček. Navigace nás neomylně směřuje k cíli spletí jednosměrek , ve kterých nemáme garanci, že projedeme. Janča se snaží zpočátku navigovat. Po několika průjezdech se omezuje pouze na zvolání: „Do pr…e, to neprojedeme!“ Projeli jsme, aniž bychom museli sklápět zrcátka. 🙂

Parkujeme u hostelu a vyčerpaní si dáváme siestu. Kolem osmé se odhodláváme ven. Slunce je již snesitelné, přesto znatelně pálí. Po malé procházce kolem katedrály, usedáme do jednoho z tapas barů u centra Santa Cruz. Kolem nás samí turisté, tapas i obsluha tomu bohužel odpovídá. Španělskou srdečnost válcuje profit. Zklamaně odcházíme a bočními uličkami dojdeme až na Plaza Alfalfa, náměstíčko vyhlášených barů a během akademického roku také bohatého nočního života. Nacházíme poslední volný stůl vedle staršího španělského páru. Objednáváme Rebujito a tapas, jedno z dalších poprvé pro Janinu. To ještě neví, jak vypadá Tortilla de camarones, kterou si právě objednala. Čísník přináší dvě vaječné placičky, kde místo krevet jsou krevetky velikosti několika milimetrů. Janča obdivuje rozmanitost španělské kuchyně: mák a krevety, hm. Po chvíli zjišťuje, že máky jsou malá očička krevetek. V tom do naší konverze plynule vstoupí postarší Španěl od vedle a chválí náš výběr: „Krevetky jsou malé, ale moc chutné! Jedí se hlavně v období půstu…“ Zbytek věty nestihne dokončit a rychle se loučí, když jej manželka netrpělivě odvádí pryč. Škoda, byl to sympaťák…machista na španělský způsob.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Cádiz, Spain

Po snidani nasedame do taxiku a vyrazime vyzvednout auto do pujcovny na letisti. Vsechny pujcovny jsou v celnim prostoru,kam bez letenky nemuzeme. Hlidac nas tedy posila do kancelare v garazich. Rozpacite pozorujeme dohady zakazniku s prodejcem u prepazky. Pojisteni rizik neni v cene, coz vyvola neprijemnou hadku. Situace se po chvili uklidnuje a prichazime na radu. Podstupujeme stejne vycerpavajici debatu ohledne poplatku (ne)zahrnutych v cene rezervace. Diky vsem prodejnim agenturam! Nakonec vyfasujeme Opel Astra 1,4 turbo a pan za prepazkou hlasi: ‚Es un coche muy potente!‘ Je to silny vuz..! Hotovej zavodak,nechavam si radeji pro sebe, co kdyz to myslel vazne.
Vyrazime na cestu po Costa del Sol. Nasim dnesnim cilem je Cadiz, po tri tisice let kontinualne obydlene mesto, puvodne zalozene fenickymi kupci, ze ktereho je dodnes citit nadech staroveke spojnice mezi Evropou a arabskym svetem. Projizdime Torremolinos, mesto s poctem hotelu rovnych polovine Recka, a zastavujeme v Marbelle okusit more. Venkovni teplota se blizi k tricitce, zatimco teplota more ani dvacitce. Fouka ostry vitr, ktery nas od more doslova vyhani.
Sedame si na terase jedne z restauraci na maly obed. Ceny odpovidaji pomerum mistni honorace anglicanu a americanu. Janca nesmele ochutnava sve prvni gaspacho a ja mistni krevety na grilu.
Po lehkem a nelevnem obede vyrazime dale k Algecirasu, jednomu z nejvetsich obchodnich pristavu stredomori. Mijime skalu Gibraltaru, ktera se vysostne tyci nad pobrezim k oblakum, a prijizdime k Costa de la Luz. Teplota v aute navzdory klimatizaci stoupa, a tak zastavujeme u jednoho z kempu serfarskeho raje Tarifa. Vitr fuci se stale velkou intenzitou, takze windsurfari doslova letaji po hladine, dlouho se vsak neudrzi a konci ve vode. Misto vypada velmi klidne, az se nam najednou ani nechce dal.
Jsme zpet na ceste a odolavame pokuseni dalsich plazi. Ty v Cadizu budou preci lepsi! Prijizdime v podvecer a hledame hotel. Navigace nam tentokrate v hledani moc nepomaha, zato nam zajistuje paradni vyjizdku s prohlidkou mesta vcetne pesi zony. Mesto jsme videli, o to lehci bude orientace. K hotelu nakonec mirime pesky, bereme pokojik bez ‚Cathedral view‘ o temer ctyricet euro levnejsi. K dispozici je terasa a vesely recepcni slibuje, ze snidani nam tam radi zaridi.
Venku stale vytrvale fuci a my vyrazime na vyhlasenou mestskou plaz, kde potkavame par poslednich ubozaku, kteri si more chteji uzit bez ohledu na vetrne podminky. Olivy, jamon serrano a syr nam pomahaji vyckat do soumraku, dokud se romaticky zapadajici oranzovy kotouc neponori zcela do hlubiny horizontu. Je neco po desate a my odhodlane vyrazime za nocnim zivotem Cadizu, do baru, ve kterem se nechodi spat. Obchazime jich nekolik, vsude je atmosfera ponekud unavena. Smirujeme se s tim, ze Cadiz dnes neni pripraven a usedame na zahradce jednoho baru. Atmosfera je klidna, stejne tak i obsluha. Ziznivy turista se musi spokojit s prvni sklenkou a dalsi se vehementne dozadovat. Janca ochutnava z me sklenice Tinto de verano a rychle se povznasi nad uskali dnesniho cestovani. Blizi se pulnoc, cisnici skladaji zidle, cas vyrazit. Cestou ke katedrale se nahle ocitneme na druhem brehu poloostrova. Pravda, v noci jsme jej jeste nevideli. Obracime zpet k hotelu, kam se musime prozvonit. Nocni (ne)zivot nas tedy prekvapil, nebo my prekvapili Cadiz? Treba novy den prinese novou energii do ulic.

]]>

• Home (1)
• My Travel Blog (30)
  • Madeira, zeleným rájem s batohem (7)
  • Pyrenejským polostrovem křížem krážem (14)
  • Thajsko, líbánky v subtropech (9)

<![CDATA[

Málaga, Spain

Nase putovani za sluncem zalitym jihem, palmovymi haji a nekonecnymi plantazemi olivovniku zacalo hodinovym zpozdenim letu. Chartrove lety svou presnosti nikdy neoplyvaly, ale Smartwings nam velmi rychle zacpaly usta vybornym servisem obcerstveni na palube.
Pristali jsme tedy asi hodinu pred pulnoci na letisti v Malaze a zamirili k hotelu. Jeho rezervacni poukaz zminuje dostupnost do 5 min. autem, tak se vydavame pesky. Je to preci za rohem a taxiky nas tezko vezmou. Mijime cestou nekolik kruhovych objezdu, kde se s chodci moc nepocitalo a vytvrvale mirime k hotelu. Po triceti minutach pro jistotu zapiname navigaci, sice nezna pesi rezim, ale i tak slouzi k zakladni orientaci. Jdeme spravne. Jsem rad, ze jsem nakonec zabalil krosnu a nemusim se tahnout s kufrem, nebot chodniky se nevyzpytatelne meni v prasne a kamenite cesticky. Janca s kufrem trochu zapasi, kolecka se bori do pisku, narazeji na kameny. Nekolik desitek metru pred nami je posledni nadjezd a za nim hotel. Jenze kufr nejede. Dve kolecka zustala kdesi na ceste, nezbyva nez jej do hotelu donest. No nic, zitra jej nalozime do auta a bude klid. A to nas teprve ceka…vyzvednout auto zpatky na letistnim terminalu. Oba vime, ze tuhle cestu si zitra radi odpustime.
Prichazime do hotelu, typek na recepci ochotne vyrizuje vse potrebne a predava nam klice od pokoje. Nabizi snidani za 8,5O EUR na osobu. Dobre vyuzil nasi situace, nevahame ani chvili a snidani bereme. Po neplanovane hodinove prochazce se do postele uz tesime. Odmykam kartou a vchazim do pokoje, kde je prekvapive rusno a polosero. Po nahlem neidentifikovatelnem zvolani, mi dochazi, ze recepcni take nemel svuj den a pokoj opoustime. „Lo siento, seňor“ prohlasi omluvne a podava novou kartu. Copak ja, ale ten chudak, co jsme ho prekvapili byl asi v nejlepsim…
PS: Na snidani jsme zadne podezrele pohledy nezaregistrovali.

]]>